Příběh národní vlajky: slaví už sté narozeniny

Před sto lety v únoru byla přijata první ústava československého státu a Praha se stala hlavním městem republiky, sídlem prezidenta a ústředních orgánů. O měsíc později 30. března 1920 byl schválen zákon, který určil podobu nových symbolů samostatné Československé republiky – vlajky, státního znaku a standarty prezidenta republiky.

Počet státních symbolů se od té doby rozrostl; dnes se mezi ně řadí velký a malý státní znak, státní barvy a státní vlajka, vlajka prezidenta republiky (tedy takzvaná prezidentská standarta), státní pečeť a státní hymna. V článku 14 jejich výčet uvádí ústava České republiky – ale kdy vlastně vznikla samotná ústava?
 

Stará dobrá ústava roku 1920

Základem naší současné ústavy, tedy základního zákona státu coby právní normy s nejvyšší právní silou, je Ústavní listina Československé republiky. Byla přijata přesně před sto lety v den, který se v kalendáři objevuje jen jednou za čtyři roky: 29. února 1920. Už tehdy to politici neměli jednoduché: ústava byla přijata po dvoudenním (!) jednání ve 3 hodiny 35 minut ráno (!). Předseda sněmovny, sociální demokrat František Tomášek, pozdravil mladý zákon sokolským „Nazdar!“, po bouřlivém potlesku následovaly národní hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská, levicoví poslanci přidali ještě píseň Rudý prapor a speciálně přistavené tramvaje pak mimopražské poslance odvezly na nádraží. Stojí za zmínku, že „politickým“ otcem ústavy roku 1920 byl ministr vnitra Antonín Švehla, byť u jejího samotného přijetí nebyl kvůli nemoci. Po únoru 1948 ji pak nahradila takzvaná Ústava 9. května a v roce 1960 Ústava Československé socialistické republiky. Na starou ústavu z roku 1920 se ale nezapomnělo, na jednací stoly se vrátila v roce 1992 a stala se jedním ze zdrojů pro novou ústavu samostatné České republiky.
 

Nejstarší národní symbol: Kde domov můj

Slova naší národní hymny známe všichni a dobře víme i to, že píseň pochází z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Zajímavý pohled ale nabízí rozbor literárního historika Ferdinanda Strejčka. Dějištěm posledního obrazu Tylovy hry totiž je Nuselské údolí v Praze, a tak „vodou hučící po lučinách“ možná je říčka Botič, „bory šumící po skalinách“ jsou skaliska porostlá borovicemi na strmých svazích, a sady, v nichž se „skví jara květ“ v době Fidlovačky začínaly u tehdy ještě neexistující hlavní budovy Národního muzea a dalo se jimi dojít až do Nuslí – třeba přes dnešní Folimanku. Kvůli závěru první sloky „…a to je ta krásná země – země česká – domov můj…“ se písnička lidem líbila, zlidověla a za pár týdnů po premiéře 21. prosince 1834 se zpívala po celé Praze. Vzpomeňte si na to, až ji příště uslyšíte: není špatné mít jako hymnu divadelní šlágr.
 

Nelehký život české vlajky

Barvy české státní vlajky nejsou symboly krve, čistoty a nebe, ale vycházejí ze starých slovanských tradic. Červená a bílá navíc byly dávnými barvami českého království a taková byla i původní česká vlajka: bíločervená, se dvěma stejně velkými pruhy, vrchním bílým a spodním červeným. Po vzniku samostatného Československa se hledala její nová podoba, mimo jiné i proto, že se snadno pletla s vlajkami jiných zemí. Dnešní vlajka je kolektivním dílem Jaroslava Kursy, Antonína Valšíka a Františka Kysely, ale výsledek se vybíral z mnoha variant. Návrhy pracovaly s různými šířkami pruhů, na některých se skvěly heraldické figury a prezident Masaryk dokonce chtěl přidat pět hvězd, které by představovaly Česko, Slovensko, Moravu, Slezsko a Podkarpatskou Rus. Nakonec zůstal jen modrý klín, který naopak Masaryk kritizoval, přestože šlo o prvek, používaný v české heraldice už asi od 15. století.

Když se v roce 1992 dělilo Československo, bílo-červený prapor s modrým klínem měl zaniknout a oba národy si měly určit nové symboly. Nakonec si ale Slováci zavedli novou vlajku ještě před rozdělením společné země a Česká národní rada převzala tu původní, československou.
 

Státní znaky a prezidentská vlajka

Společně s vlajkou před sto lety Národní shromáždění schválilo také státní znak a prezidentskou vlajku. Státní znaky se podle okolností využívají v několika verzích. Základem je takzvaný malý státní znak, červený štít se stříbrným dvouocasým lvem ve skoku se zlatou korunou. Historický český znak se už ve středověku uplatnil například při výzdobě Pražského hradu, i když původně měl lev jen jeden ocas. Ten druhý, který podobně jako zdvojené hlavy erbovních zvířat heraldika chápe jako znak mužského pohlaví, dal do znaku připojit císař patrně jako odměnu za pomoc, kterou mu Přemysl Otakar I. poskytl v boji proti Sasům.

Velký státní znak tvoří štít rozdělený do čtyř polí, kdy ve dvou je již zmíněný český lev, ve třetím pak najdete znaky Moravy a Slezska, tedy dvě orlice. Moravská je stříbrně a červeně šachovaná na modrém poli, slezská černá na zlatém podkladu.

Velký státní znak slouží k vnější reprezentaci státu a k označení budov, ve kterých sídlí orgány státní správy a státní úřady, malý se používá k označení sídel úřadů státní správy včetně soudů, na razítkách a pečetidlech.
 

Vlajka prezidenta republiky

Prezidentská vlajka má od roku 1920 tvar čtverce. Na bílém podkladu, lemovaném okrajem z bílých, červených a modrých plaménků, je velký státní znak, pod ním pak na červené stuze podložené zlatými lipovými ratolestmi je stříbrný nápis Pravda vítězí. Když vlaje nad Pražským hradem, znamená to, že prezident je přítomen v České republice.

Prezidentské standartě se podobá státní pečeť; ta se používá při významných událostech, jako jsou podpisy mezinárodních smluv nebo vydání pověřovacích listin diplomatickým zástupcům.