I. abonentní koncert Českého národního symfonického orchestru.
Účinkující
- Český národní symfonický orchestr
- Steven Mercurio, dirigent
- Maxim Lando, klavír
Program
- Béla Bartók – Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu
- David Chesky – Koncert pro klavír a orchestr č. 3
- Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 7
Zatímco první polovina tohoto koncertu by se dala nazvat poctou bicím nástrojům, druhá je věnována osvědčené klasice.
Maďarský skladatel, ale také výtečný klavírista a muzikolog Béla Bartók (1881–1945) byl jednou z nejzásadnějších osobností evropské hudby 20. století. Zemřel v americkém exilu, kam musel utéct v roce 1940. Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu vznikla na objednávku švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera k desátému výročí jeho Basilejského komorního orchestru. Bartók dirigentovi předem sdělil, že si představuje dílo pro smyčcové a bicí nástroje, k nimž počítá také klavír, celestu a xylofon a doufá, že obsazení nebude činit obtíže. Dodal, že nevylučuje komplikované rytmy.
Nové dílo mělo premiéru v Basileji 21. ledna 1937. „Tehdy jsme nemohli tušit, jaké mistrovské dílo nám bylo darováno,“ poznamenal později Sacher. Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu je dnes považována za jedno z nejvýznamnějších děl 20. století.
David Chesky (1956) je americký klavírista, skladatel, hudební producent a vydavatel. Pohybuje se mezi žánry a pracuje s moderními technologiemi. Je autorem orchestrálních děl, skladeb pro komorní obsazení, pro sólový klavír, několika oper a baletní hudby, za svá díla získal řadu ocenění.
Téměř dvacítka jeho koncertů pro nejrůznější nástroje je souhrnně označována jako „urban concertos“ (městské koncerty). Zhruba čtvrthodinové skladby jsou třívěté, jednotlivé části jsou označeny pouze anglickým označením pro větu „movement“, v doslovném významu slova pohyb. Tím se zároveň charakterizuje skladatelovo soužití s tempem, energií a zvuky velkoměsta. V Klavírním koncertu č. 3 patří výrazné místo bicím nástrojům a latinskoamerickým a jazzovým rytmům.
Komplex devíti symfonií Ludwiga van Beethovena (1770–1827) představuje jeden z úhelných kamenů hudebních dějin. Skladatelé pozdějších generací, kteří usilovali o uplatnění v symfonickém oboru, byli vždy Beethovenem poměřováni.
Svou Symfonii č. 7 A dur, op. 92 začal Beethoven komponovat v říjnu 1811. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná, tvořil téměř hekticky a skoro současně rozpracoval Osmou symfonii. Ač skladatele trápily v té době zdravotní i finanční starosti, rozmíška s bratrem Johannem a onemocnění druhého bratra Karla, obě symfonie, Sedmá i Osmá, jsou díla vyrovnané, radostné nálady. V Sedmé symfonii se setkávají patos Páté symfonie a živelná radost Šesté. Bylo to pravděpodobně především živé finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto Symfonii A dur „apoteózou tance“.