Každé město má emblematickou budovu. Paříž Eiffelovku, New York Empire State Building. Vyjadřují
duši města. Kromě Pražského hradu je pro nás právě takovou ikonickou budovou Palác Lucerna. Takřka každý Pražan si zde prošel návštěvou plesů, proběhly zde sněmy Komunistické strany, ale i koncert Louise Armstronga. Na příběhu
Lucerny se dají odvyprávět celé
dějiny 20. století.
Střecha Lucerny by měla být místem, kde vznikají nové myšlenky. Proto se zde pořádají tzv. Salony,
pravidelně se scházející společnost, instituce známá z Francie již od 17. století. Něco podobného se v Česku konalo v
éře První republiky. Organizátoři
zvou hosty, např. Dominika Duku, Pavla Rychetského, Davida Vávru, Martina Wichterleho, Libuši Šmuclerovou, Václava Cílka a další. Současně je přizváno vždy cca na šest desítek posluchačů. Kromě
Salonů ožívá střecha Lucerny i unplugged koncerty za východu slunce (Iva Bittová, Dan Bárta), přednáškami, jógou doprovázenou
živou hudbou, tančírnou tanga, ale i mší svatou.
Na střeše se nachází také
Poetry jukebox (jukebox s básněmi), piano, šachové stolky či pingpongový stůl.
Část Paláce Lucerna směřující do Štěpánské ulice byla společně s Velkým sálem dostavěna v roce 1921. Už od začátku zde bylo plánováno
kulturní a restaurační využití, ale zanedlouho majitel, pan
Vácslav Havel, zemřel a synové Václav a Miloš se již věnovali jiným záležitostem. Poté přišla válka, komunisté, kapitalismus a dlouholeté spory o vlastnictví Lucerny. Bylo proto velmi náročné vyjednat vše potřebné s úřady a získat nemalou půjčku. V neposlední řadě bylo nutné získat i důvěru paní Dagmar Havlové, což se podařilo a iniciátory projektu to velmi těší.