Vintířova stezka z Annína na Březník
Znáte
Vintířovu stezku? Jedná se o
česko-bavorskou dálkovou trasu, která propojuje významná místa spjatá se středověkým poustevníkem a údajně prvním obyvatelem
Šumavy, svatým Vintířem. Celkově je stezka rozdělena do 9 jednodenních etap v celkové délce 162 km. My vám doporučíme
výpravu z Prášil k
Vintířově skále na vrchu Březník nedaleko
Hartmanic a dále
do Annína. Krásná trasa romantickou krajinou, kde se střídají lesy a louky měří
20 km. Na výchozí bod trasy se dostanete snadno autobusem, stejně tak poté ze zastávky "Dlouhá Ves, Annín, rozc.0.5", kde zastavují autobusy jedoucí do
Sušice,
Kašperských Hor, na
Kvildu,
Modravu, ale i do
Prahy.
Stezka vede z
Prášil místy
zaniklých osad, podél meandrující
Křemelné, kde byly nedávno objeveny pozůstatky keltské osady. Pamětníkům se možná u bývalého
Šerlova dvora vybaví
film Král Šumavy – právě zde se totiž natáčely některé scény. Pod Březníkem (1006 m) se můžete posilnit v Chatě Rovina. Trasa pokračuje na vrch Březník, tedy místy, kudy sv. Vintíř procházel a kde poustevničil. Poté klesá přes
Dobrou Vodu, kde vyvěrá
léčivý pramen. Unikátem je zde
kostel zasvěcený právě sv. Vintýři, se
skleněným oltářem. V
Hartmanicích si nenechte ujít návštěvu
Horské synagogy. Během putování z
Hartmanic k
Annínu minete řadu 14 památných stromů v Palvinovské aleji, trasa nabízí i
mnoho krásných výhledů do širého okolí až k pošumavské dominantě v
Mouřenci. Odtud sejdete do Annína, významné šumavské sklářské osady, ležící v meandru
Otavy. Dosud se zde nachází fungující
sklárna z roku 1796, jejíž budovy se staly kulturní památkou. Nahlédnout můžete do
Muzea skla. Autobusová zastávka se nachází asi 350 m za
Hotelem Annín, na druhé straně řeky
Otavy (dovede vás sem žlutá značka).
Zlatá stezka Šumavou
Zlatá stezka (Goldsteig) je souhrnný název pro systém severo-jižních středověkých obchodních cest, které protínaly hluboké
šumavské pralesy a spojovaly
Čechy s Podunajím. Jednou z nejkrásnějších větví je
Kašperskohorská, která spojuje
Kašperské Hory s
Horskou Kvildou,
Kvildou a překračuje hranici na
Bučině. Celkem měří
27,5 km a z
Plzeňského kraje přechází na
Kvildě do
Jihočeského. Bývala zde i starší stezka, která vedla na
Modravu,
Březník a Luzenským údolím přes
Modrý sloup dále do Bavorska, ovšem dnes je toto propojení uzavřeno z důvodu ochrany přírody. Zvolili jsme proto
"vedlejší" trasu přes
Bučinu. Nechal ji vybudovat roku
1356 Karel IV. jako kvalitní "dálnici" z Čech do Pasova a Salzburgu. Měla šířku 2,5 m, byla dlážděná a umožňovala formanskou dopravu dokonce i na kupeckých nákladních vozech! Po jejích stopách se vydáte z
Kašperských Hor na
Malé Kozí Hřbety k bývalé osadě
Flusárna, dále vás trasa povede k bývalém
Zhůří a lesy i mokřinami k
Horské Kvildě. Okolo
Jezerní slatě pak cesta pokračuje na
Kvildu a okolo
Teplé Vltavy, Vltavským lesem, k
prameni Vltavy a na
Bučinu.
Zapomenutá osada Lučina v Českém lese
Jestliže dáváte přednost výpravám do neznáma, kde za celý den potkáte jen málo lidí, zkuste si naplánovat výlet v
Českém lese, do zaniklé obce
Lučina (Grafenried), která leží v
těsné blízkosti hranice s Německem. Jako mnoho podobných míst v tomto kraji, zanikla v padesátých a šedesátých letech 20. století v důsledku vytvoření hraničního pásma. Lidé z řad bývalých rodáků a jejich příbuzných na své domovy ale nezapomněli, a tak v bývalé
Lučině dnes
vzniká pozoruhodný skanzen. Zbořené zdi se,
díky pracovitým dobrovolníkům z obou stran hranice, postupně zbavují nánosů hlíny, se objevují stará schodiště, dlažba i náhrobní kameny... Zmizelé cesty nahrazují nové, znovu jsou tak vidět zbytky
pivovaru, fary, hospody či sklárny, přístupný je i
původní hřbitov. Skutečný klenot představuje
kostel sv. Jiří, jímž před lety obnova
Lučiny začala. V opětovně vysvěceném kostele se jednou ročně slouží mše a z výklenku nad bývalým oltářem na „svou“
Lučinu opět shlíží
Krásná Marie aneb Grafenriedská madona. Jde o kopii obrazu, zachráněného z opuštěného kostela, který je nyní uložen v muzeu v německém Waldmünchenu.
Pro Němce je prostor bývalé vsi
častým cílem výletů, ostatně od
hraničního přechodu pro pěší v
Untergrafenriedu je to na bývalou náves zhruba jeden
kilometr. Češi
Lučinu teprve objevují, cesta od nás je trochu komplikovanější. Kromě nedalekých Nemanic, pod které
Lučina spadá, zde žádná jiná sídla nenajdete. A ani v minulosti nebylo osídlení z české strany příliš husté. Původně byl i samotný
Grafenried německou obcí, a to již v roce
1282, kdy se o vsi dochovala první písemná zmínka. Od roku
1708 patřila
Lučina ke království českému a vesnice se
rozdělila: severní část byla připojena k
Čechám s názvem
Obergrafenried. Jižní část zůstala
Bavorsku pod názvem
Untergrafenried – ta dodnes zůstala typickou bavorskou vesničkou. Na návsi
Lučiny stojí Grafenriedské lípy. Ty nechala vysadit v roce
1765 hraběnka Anna Katharina Müllerová jako soubor šesti stromů. Dodnes se dochovaly tři mohutné lípy a dvě z toho jsou chráněné jako památný strom. Dosahují výšky 22 a 30 metrů s obvody kmenů 2,8 a 4,2 metru.