Výstava
Podoby a příběhy – Portréty renesanční šlechty nabízí rozsáhlou kolekci renesančních portrétů a osobních předmětů nejvyšší české a moravské šlechty. Medailonky věnované mnohým
slavným rodům přibližují osobnosti
české a moravské aristokracie doby renesance, protestantské i katolické a jejich životní příběhy. Šlechtické rody připomínají
heraldické a genealogické památky,
archiválie, předměty uměleckého řemesla. K vidění jsou zde portréty pánů z Hradce, Rožmberků, Smiřických, Šliků, Lobkowiczů, Žerotínů, Dietrichsteinů i několika rodů, které přenesly své starobylé portrétní galerie z ciziny do naší země v pozdějších staletích. Unikátně dochované
renesanční textilie a šperky zastupuje stříbrná
šlikovská mincovní kazeta s vzácnými šlikovskými ražbami mincí z
Jáchymova, renesanční náhrdelník ze
Svatovítského pokladu či exempláře
vonného šperku – pomandru – luxusního doplňku oděvů dam doby renesance.
Od 25. ledna od 10:30 hodin výstavu doplní
dopisy paní Perchty z Rožmberka, které budou vůbec poprvé vystaveny mimo území Jihočeského kraje. Doplní nejstarší Perchtin portrét vytvořený na přání vzdálených potomků jejího rodu. Dva dopisy
pochází z roku 1450, avšak k dispozici zájemcům bude na výstavě také jejich přepis. Vystavené originály Perchtiných dopisů budou v paláci k vidění
do konce února. Poté je nahradí faksimile (kopie) a vzácné originály se vrátí do Státního oblastního archivu v Třeboni.
Dopisy vyprávějí příběh hororového manželství
Perchta z Rožmberka (1429 – 1476) zažívala poté, co ji otec provdal za Jana z Lichtenštejna, velmi krušné časy.
Ovdovělý hrubián počítal s vysokým věnem, které mu měl vyplatit Perchtin otec a které by mu pomohly vybřednout z dluhů. Ten však Lichtenštejnovi liknavě
vyplácel pouze malé částky a Jan se za to mstil své nové choti. K pohodě u domácího krbu nepřispěly ani sestra a matka zesnulé první ženy, které s nimi nadále bydlely. Perchta
posílala otci a bratrům prosebné dopisy v nichž je žádala o pomoc. Jde o mimořádně cenné kulturní dokumenty, z nichž jako by její životní tragédie přímo vyzařovala. Pro lepší pochopení toho, v jak těžké situaci se ocitla, je třeba připomenout, že v tehdejší době vůbec nebylo zvykem,
aby si žena stěžovala na svého manžela,
natož se s ním rozvedla nebo se od něj odstěhovala.
Manžel
mořil Perchtu hlady, týral ji
zimou a nechával ji
v hmotné nouzi (manžel ji nepřidělil ani vlastní světnici). Navzdory citovému chladu s ní však zplodil dvě děti – dceru Alžbětu a syna Andrease. Perchta ve 32 dochovaných dopisech například
prosí jednoho z bratrů o peřinu a v dalším se svěřuje: „Mám se jak nebožtička, že je div, že nezoufám…“ či žádá „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Během času dokonce pojala podezření, že se ji
tchyně pokusila otrávit. Bratr Jan ji pak poslal jako ochranu zemana Špána. Neudržitelné podmínky manželství údajně donutily
krále Jiřího z Poděbrad zasáhnout v Perchtin prospěch. Faktem je, že v roce 1471,
po 24 letech nesnesitelného manželství,
dostává právo odejít z manželova sídla v
Mikulově do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Po smrti nenáviděného manžela v roce 1473 se vrátila ke svému rodu a pečovala o chudé. Podle legendy se po smrti (zemřela roku 1476 pravděpodobně na mor) zjevovala na rožmberských panstvích jako bílá paní a starala se o děti.