Jedná se o
první objekt moderní architektury v České republice a
čtvrtý na světě, který byl zařazen mezi památky
UNESCO (v roce 2001). K vile patří i přilehlá
zahrada. Pozemek věnoval otec Grety Tugendhatové, známý brněnský textilní průmyslník
Löw-Beer. Vila je označována, spolu s německým pavilónem v Barceloně (1929), za
nejvýznačnější předválečné dílo Miese van der Rohe a stavbu, která určila nová měřítka moderního bydlení. Patří k základním dílům světové moderní architektury –
funkcionalismu. Autor je považován za jednoho z otců
moderní architektury 20. století.
Vnitřní
vybavení domu navrh Ludwig Mies van der Rohe se svými spolupracovníky Lilly Reichovou a Sergiem Ruegenbergem. Nábytek byl převážně
z trubkové a pásové oceli a z
ušlechtilého dřeva (palisandr, zebrano, makassarský eben). Jediným uměleckým dílem v interiéru byla plastika dívčího torza od Wilhelma Lehmbrucka z roku 1913. Manželé
Tugendhatovi obývali vilu pouze do roku 1938, kdy byli jakožto Židé nuceni opustit pod hrozbou německé expanze Československou republiku. Na podzim roku 1939 ji zabavilo Gestapo a o tři roky později byla zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. Během války vilu využíval letecký konstruktér a průmyslník Willy Messerschmitt.
V roce
1945 ji zabrala Rudá armáda a vila sloužila k ubytování sovětských vojáků, v jejím přízemí byla konírna V této době vzal za své veškerý mobiliář. Při náletu na
Brno byla výbuchem pumy zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho. Touto ztrátou byl prakticky zničen celý architektonický koncept vily. Naštěstí technická struktura stavby zůstala zachována. Po osvobození vila sloužila jako
soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní
Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945 - 1950, kdy byla vila předána Státnímu ústavu léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla.