Jaroslav Vožniak v Museu Kampa – prodlouženo do 11. března

Jeho vášní bylo sbírání podivností, starožitností, barevných časopisů i jen tak odložených bezcenností. Bavil se jejich skládáním do nečekaných celků – busta sádrové venuše s helmou c. k. komandéra s rozverně zapíchnutým pštrosím perem a šantánovým boa. Rámci jsou nejen vtip a nadsázka, ale i jistá recese či manifestace nesouhlasu vůči době a konvenci. Do uměleckého dění vstupuje v komplikované době padesátých let, kdy se během studií na VŠUP a AVU dostává do okruhu Šmidrů (Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Jan Koblasa, Rudolf Komorous), recesistické skupiny, která už jenom svým uspořádáním paroduje tehdejší výkonné orgány moci. Hravá studentská revolta se projevovala i na pořádaných happeninzích jako Malmuzherciáda (1954) či Slavnostní akademie ku vzpomínce Václava Svobody Plumlovského (1960), kdy navazují na dadaistické kabarety plné absurdních gagů, recitací a hudebních skladeb konkrétních zvuků, jakými jsou šplouchání vody v umyvadle či šoupání židle po podlaze. Vyjádření odmítavého nesouhlasu a potřeba svobodného projevu se, zřejmě záměrně, projevily spíše v těchto mizejících dada gestech a akcích než ve výtvarné tvorbě zúčastněných. Jaroslav Vožniak byl k uskupení přizván v roce 1955, kdy se aktivně podílel na jednotlivých akcích – navrhl kostýmy pro Balet v Ledeburských zahradách (1955) či vystavil sérii portrétů na Výstavě pro jeden večer na Střeleckém ostrově (1957).

V šedesátých letech se Vožniak vyrovnává s progresivní tendencí abstraktního umění, a ač se záhy vrací k předmětné malbě, objeví se v jeho tvorbě ještě několik dovětků k abstrakci, a to zejména v devadesátých letech. V roce 1964 připravuje kurátor Jan Kříž Vožniakovi první samostatnou výstavu v Umělecké besedě v Praze, která byla průřezem jeho dosavadní tvorby – raný cyklus na téma Danteho Božské komedie (1958–1959), abstraktní práce a především červené asambláže (1963–1965). Zde se již zřetelně projevuje Vožniakův cit pro absurdní grotesknost a jistou podivnost, která se v jeho pracích stále uplatňuje. Kombinuje nalezené nepotřebné věci se starožitnostmi bez ohledu na jejich původní význam či hodnotu. Skládáním vytváří zcela nové obsahy, jež přizpůsobuje svému specifickému vidění světa.

Skládáním vytváří zcela nové obsahy, jež přizpůsobuje svému specifickému vidění světa. V průběhu šedesátých let vytvořil řadu asambláží, které posléze kombinuje s hladkou iluzivní malbou, precizní perokresbou či koláží. Jde o jednotlivé fragmenty či útržky z reality, které míchá do bizarní, surrealistické scény. Zároveň ho fascinuje barevný svět reklam a filmu, jejichž ikonografii využívá ve formátově rozsáhlých perokresbách a posléze i v cyklu Ikon (1967–1968), který vznikl na objednávku pro národní podnik Jablonecká bižuterie. Soubor třiceti portrétů filmových popových star, které jsou zdobeny luxusní bižuterií, dosáhl poměrně vřelého přijetí a byl prezentován i v rámci světové výstavy v kanadském Montrealu v roce 1969.

Zkraje sedmdesátých let, tedy v počátku normalizace, Vožniak na čas opouští objekty- asambláže a zcela se věnuje velkoformátové hladké iluzivní malbě, ve které se navrací k odkazu surrealismu a romantického symbolismu. Tématem se zde stává permanentní přítomnost rozkladu, který pohlcuje vše bez výjimky – materii i ducha. Jedná se o jakési osobní memento mori, výpověď dobou zkoušeného člověka. Paralelně však rozvíjí své dovětky k abstraktní tvorbě, které vrcholí cyklem Kuliček (1987–2005) a litých maleb (1989–2005). V závěru života se několikrát vrací k tendencím, které rozvíjel v šedesátých letech. Přesto, díky své neutuchající radosti z tvorby, je jejich kvalita stále nosná.