Úvod > Aktuality > Za každým rohem čeká výzva, říká Václav Marhoul, režisér Nabarveného ptáčete
Za každým rohem čeká výzva, říká Václav Marhoul, režisér Nabarveného ptáčete
">

Za každým rohem čeká výzva, říká Václav Marhoul, režisér Nabarveného ptáčete

Vydáno 28. května 2020 Životní styl
Má za sebou film Nabarvené ptáče podle knihy Jerzy Kosińského. Ačkoli se jedná „teprve“ o jeho třetí režijní počin, stál přes 170 milionů korun a strávil na něm asi 11 let života. Doma ho vidělo přes 100 000 diváků, po letech je to zároveň první český film přijatý do hlavní soutěže prestižního zahraničního festivalu - v Benátkách. Dostal se i do užšího výběr na Oscary. A teď bude Marhoul možná točit superfilm o americkém senátorovi a antikomunistovi McCarthym.

Pane Marhoule, Nabarvené ptáče je velký úspěch ne? Čekal jste to, je to satisfakce?

Satisfakcí bych to až tak nenazval. Je to úžasné, ale já netočím filmy, abych se dostal do Benátek nebo usiloval o Oscara. Tak by to myslím ani být nemělo. S tou ambicí jsem film netočil, chtěl jsem ten příběh zkrátka jen dobře ztvárnit. Měl jsem potřebu ho natočit, vypovědět nadčasový příběh onoho malého hrdiny. Takže ta ocenění neuvěřitelně potěšila, ale popravdě je to taková ta klasická přidaná hodnota k mé práci.

S jídlem ale roste chuť, takže najednou to mohlo vypadat, že by film mohl dostat opravdu velká ocenění, to vás ale tuším nemrzí…

Ne, nemrzí, opravdu. Proto se umění nedělá.

Pamatujete se, kdy nastal poprvé okamžik, kdy jste si řekl: natočím Nabarvené ptáče, velkou knihu Jerzy Kosińského? Vím, že to začalo někdy v roce 2007, ale kdy přišlo ono vnuknutí?

Při čtení té knihy. Dokonce přiznávám, že jsem se dopracoval k poznání, že to musím zpracovat hned po prvních pár stranách. Ani jsem to ještě nedočetl, ještě jsem úplně přesně nevěděl o čem to celé je, ale snad každá věta byla inspirující, emotivní, snad každý odstavec byl pro mě obrovsky obrazotvorný.

 Jak vás napadlo si knihu přečíst?

Bylo to na doporučení mého kamaráda výtvarníka Jiřího Davida. Člověk bohužel nemá tolik času, aby přesně zjišťoval, co je nového na knižním trhu, co za něco skutečně stojí. Kdyby byl život obecně delší, přečetl bych více knih, takových, které bych přečíst opravdu měl. Nicméně ptáče jsem si koupil a tím to začalo. Příběh je to neuvěřitelně těžký, drásající, chápu, že mnoho lidí se tím dokáže prokousávat klidně i přes půl roku.

Ale to nebyl váš případ, předpokládám?

Já to přečetl za 5 hodin.

Kde to bylo, myslím, že to je důležité zmínit?

Přečetl jsem ji v krásném jihočeském městě - Českém Krumlově.

Co bylo pak?

Přestože jsem věděl, že bych to tak rád natočil, byl jsem si zároveň vědomý toho, že se mně asi opravdu jen těžko podaří koupit autorská práva. A jak jsem tomu nevěřil, tak jsem ten úmysl od sebe odstrkoval, neustále odsouval. Až jsem nakonec pochopil, že není úniku, že se o to prostě musím pokusit.

Neříkal jste si ale, že to v Čechách nepůjde natočit?

Toho, že je to takzvaně velké sousto, jsem se nebál. Ne, tím to nebylo. Nabarvené ptáče je jednoduše světový bestseler. To byla ta překážka. Bál jsem se, že se mi nikdy jako neznámému režisérovi a producentovi nepodaří získat ona práva. Věděl jsem, že mnoho jiných o to usilovalo a neuspěli.

Jak jste je tedy koupil?

Jen pouhá rešerše, kdo ta práva vlastní, nebyla vůbec jednoduchá. Kosiński spáchal v roce 1991 v New Yorku sebevraždu a i ze dvou manželství zemřel jako bezdětný. Takže v této situaci jsme se nakonec s mým právníkem Petrem Ostrouchovem dopracovali k informaci, že si je v tu chvíli nějakým způsobem osobovaly dvě instituce – velké židovské nakladatelství Spertus v Chicagu a nadace Kosińského druhé ženy. Hrozilo, že to dojde až k soudní při, ale nakonec, pokud vím, došlo naštěstí k dohodě a ta práva spravuje Spertus. Posléze jsem je oslovil a začal s nimi jednat. Od prvního popudu až do okamžiku, kdy jsem v ruce držel podepsanou smlouvu, to trvalo dohromady 22 měsíců.

Ta kniha je mimořádná, ale zároveň těžká. Točilo se to těžko?

Natáčení je o dvou věcech. První je to, co prožíváte jako režisér, jaké máte emoce. Tou druhou je náročnost technického, logistického zabezpečení. Tenhle film byl těžký úplně ve všech aspektech.

Scénáristika spočívá v nalezení odpovědi na otázku proč. Filmová režie pak hledá odpověď na otázku jak. Ale pokud cítíte, jak ten příběh chcete vyprávět, pak potom úplně logicky začnou obrazy a záběry samy naskakovat. Ze mě a z kameramana Vladimíra Smutného se po dobu natáčení stalo jedno tělo, jedna duše. Protože i on hodně prociťoval. Právě proto jsme neměli, na rozdíl od našich předchozích filmů, ani technický scénář. Každý den jsme sice věděli, co chceme natočit, ale všechny záběry jsme vymýšleli až přímo na place. Každou scénou jsme se nechali jakoby emočně vláčet. Bylo to úžasné.

Šli jste prostě chronologicky?

Ano, to taky. I to byla neuvěřitelná výzva, protože se tak příběh dál dovytvářel, měnil, včetně hlavního dětského představitele. Krásná práce. Těšil jsem se na každý natáčecí den. Ale těžké to bylo, to je pravda.

Vy jste četl knihu v Českém Krumlově a psal jste tam i scénář. Pro vás je to důležité místo?

To je takové moje místo. Bude to znít trošičku mysticky, ale já jsem byl někdy v roce 2002 na vojenském cvičení v Boleticích, což je velký vojenský prostor, který je hned v sousedství. Když skončilo, říkal jsem si, že už jsem dlouho v Českém Krumlově nebyl, a že se se tam tedy podívám. Takže kráčím starým městem, konkrétně po Radniční ulici směrem od Starého mostu nahoru k náměstí a míjím po pravé straně krásný středověký dům, Hotel U malého Vítka. Najednou mne něco zastavilo, otočil jsem se a ucítil, jaká z něj jde energie. Pochopil jsem, že to je moje místo. A tak jsem tam nakonec napsal všechny své filmy - Mazaného Filipa, Tobruk i Nabarvené ptáče. Ze mě se jinak v Krumlově za tu dobu stala taková ta pražská „náplava“, znám už tam tolik lidí, všechno jsem tam prošmejdil. Ale hlavně je to místo, kde se mi neuvěřitelně dobře tvoří.

To jsou ty věci mezi nebem a zemí, na něž musí člověk někdy dát ne?

Já na ně dám hodně. Pro mě je intuice něčím jako maják v černočerné tmě a prudké bouři. Psaní je tvorba, ne práce.  Práce, to je normálně spousta různých pragmatických úkonů, které vás tedy popravdě moc nepovznášejí. Ale právě tvorba je úplně jiná kategorie. Musíte se jinak soustředit, odstřihnout se, aspoň v mém případě, úplně od světa. Zapnout takovou tu ženskou část mozku v tom nejlepším slova smyslu. Jediná cesta, jak se dá tvořit, je dát průchod pocitům, nepsat podle nějakých šablon, návodů, pravítek a kalkulačky. Podle mě to ani jinak pořádně nejde. Ale to je jen můj názor.

Jak jste dával dohromady herecké obsazení v Nabarveném ptáčeti? Kdy vás napadlo angažovat zahraniční hvězdy – Udo Kiera, Harvey Keitela, Stellana Skarsgarda, Juliana Sandse, Barry Peppera?

Dokázal bych o tom hovořit hodiny, protože to vůbec nebylo jednoduché. Jako režisér jsem je do oněch rolí neobsazoval proto, že jsou světové filmové hvězdy. Bylo to zkrátka a prostě jen z důvodu, že jsem věřil a cítil, že mně skvěle zahrají, že se na ty role hodí, že jsou prostě ti nejlepší. Pamatuji si docela přesně ten okamžik, kdy jsem si najednou uvědomil, že díky tomu, jaké je Nabarvené ptáče bestseller, můžu si dovolit oslovit vlastně kohokoliv. Byl jsem najednou jako malé dítě v cukrárně, jestli mi rozumíte. Shodou okolností se to stalo znovu v Českém Krumlově. 

A kdo byl z těch herců první?

Jako prvního jsem získal Stellana Skarsgaarda. Ale to by bylo na dlouhé povídání, protože čirou náhodou jsem se s ním na začátku devadesátých let poznal. Co se týče těch ostatních, čelil jsem problému, že o mně nikdy neslyšeli. Kdo je Marhoul? Co už natočil? O čem ten člověk je? To nevěděli, ale naštěstí všichni bez výjimky znali ten román. Byli tak zvědaví, jak se mi podařilo přepsat ho do filmového scénáře. To bylo to, co mě tak nějak primárně zachraňovalo, pomáhalo. A pak scénář samotný. Posledním z nich byl Barry Pepper, kterého si mnoho lidí pamatuje z filmu Stevena Speilberga Zachraňte vojína Ryana, kde ztvárnil roli odstřelovače. S jeho agentkou vše šlo daleko jednodušeji, protože první, na co se agenti ptají, většinou je, a kdo je tam další? Takže ve chvíli, kdy se jednalo o Barrym, měl jsem už za sebou, vedle Stellana, i natáčení se Harveym Keitelem a Udo Kierem. Barryho agentka tak hned moji nabídku vzala vážně.

Získal jsem tak postupně všechny až na Johna Malkoviche, jehož roli jsem nakonec přeobsadil skvělým Julianem Sandsem. S Johnem jsme se sešli dvakrát, scénář se mu líbil, ale nakonec dostal větší roli a lepší nabídku, než jsem mu mohl dát já, a v našem termínu natáčel, pokud se pamatuji, v New Orleans. Ale Julianovo angažmá se ukázalo jako obohacující. Kvůli jeho odlišné fyziognomii a stylu jsem musel částečně přepsat celou kapitolu s názvem Kněz a Garbos, najít jiná řešení, jiné psychologické motivy. Vše, jak se ukázalo, bylo jen k dobru věci. 

Herecké obsazení Nabarveného ptáčete je ale jinak vskutku mezinárodní. Ve filmu hrají i herci z Ukrajiny, Polska, Slovenska, Německa, Česka a taky z Ruska, konkrétně Alexej Kravčenko. Moc jsem toužil ho získat. Ve svých třinácti letech hrál hlavní roli ve filmu Elema Klimova z roku 1985 s názvem Jdi a dívej se, který považuji za jeden z nejlepších na světě vůbec. A jeho dětský výkon byl fenomenální. Snad snese částečně srovnání s mým klukem v hlavní roli, s Péťou Kotlárem z Českého Krumlova. Vidíte, zase jsme zpátky u tohoto důležitého města.

 Jak se vám se slavnými herci spolupracovalo?

Spolupráce byla úžasná. I proto, že jsem měl taky skvělý štáb. Oni okamžitě vycítili, že se ocitli na místě – a teď nemyslím jen ty krásné lokace, kde jsme točili – kde vládla pozitivní profesionalita. Vnímali, jak lidé ze štábu pracovali, jak komunikovali, jakým způsobem se k sobě chovali, jaká byla atmosféra vůbec… Myslím, že se cítili dobře, že to byla pro ně neuvěřitelná pohoda. V mém případě pak naše vztahy hodně ovlivňovalo to, že jsem s nimi vždy jejich roli rozebral, že jsme si o ní dopředu povídali, společně se snažili přijít jí na kloub. Ale já takhle nepracoval nejen s nimi, ale bez výjimky s každým hercem.

Vznikl mezi vámi užší vztah?

Dodnes si píšeme a jsme spolu v kontaktu. Dnes (13/5) jsem třeba psal Harveymu k narozeninám.

Zajímavá je story hlavního hrdiny Petra Kotlára z Českého Krumlova. Původně měl hrát jeho bratr Michal?

Můžeme chvilku filozofovat, zda to byl osud, či náhoda. I když jsem vždy z klasické fyziky pomalu propadal, tak miluji pronikat do tajů té kvantové. Tak trošku jí může verbálně definovat krásná věta, kterou miluju: Osud, to je šílený kočí, který práská bičem nad zběsilou herkou jménem náhoda. Takže si vyberte.

Michala jsem poprvé viděl v restauraci Cikánská jizba v Českém Krumlově, což je právě kousek od mého hotelu. Každý večer po práci jsem tam chodil na víno. Jednou tam hrála cikánská kapela, já ty lidi znal, ale najednou se mezi nimi objevil kluk, který to mydlil na housle. Byl to vnuk vedoucího Milana a vypadal fantasticky, jako takový romský Franz Kafka. Začal jsem ho tak nějak zkoušet, testovat, ale jak se postupně ukazovalo, Míša byl introvert, a proto bylo jasné, že to s ním nepůjde. S dětmi, které jsou stydlivé a věci si nechávají jen pro sebe, se nedá před kamerou pracovat.

A pak uběhly další tři roky, byl jsem znovu v Českém Krumlově, kde jsem moderoval na místním atletickém stadiónu zápas v americkém fotbalu v rámci armádních dnů k výročí osvobození. A nejednou na mě volá nějaký malý kluk: „Haló strejdo, to jsem já! To jsem já! Škubánek!“  Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, než mi to začalo pomalu spínat a říkám mu: „Počkej… Ty jsi Péťa, Míši brácha. Že jo?“ On byl jak zjevení, já úplně zapomněl, že Míša má sourozence, protože když jsem s ním chtěl pracovat, byl Péťa ještě tak malý, že se mi úplně ztratil z radaru.

Ale on si vás pamatoval a přihlásil se…

Tak. Péťa… Osud či náhoda… Každopádně úplný opak Míši. Extrovert, raketa u zadku, nepostál, neposeděl, neustále se o něco zajímal, zvídavý…

Slyšel jsem, že to ale někdy nebylo snadné, natáčení ho občas nebavilo. Musel jste také dávat pozor, aby drsný film neovlivnil jeho psychiku. Co jste udělal, aby se to nestalo?

Prošel před natáčením formou testovacího pohovoru s klinickým psychologem Václavem Mertinem. A vyšel z něj na jedničku. On má zkrátka šťastnou povahu. Je vlastně neustále pozitivně naladěný. A přesto, že je neuvěřitelně vnímavý, tak k němu paradoxně některé věci neproniknou, protože má tolik, ale tolik jiných věcí v hlavě, že je schopen vjemy udržet jen krátkodobě. Takže, když jsem s ním natočil opravdu nějakou hodně těžkou scénu, věřte nebo ne, kdybyste se ho za pět minut zeptal, co před chvílí točil, on by si to už pomalu ani nepamatoval.

Také jsem samozřejmě používal filmařské řemeslo, tedy tak, že u některých zvlášť silných scén vůbec nebyl, i když ve filmu to tak díky střihu vypadá. Jako příklad uvedu jednu z nejbrutálnějších scén, kdy vesnické ženy na louce vraždí Ludmilu v podání české herečky Jitky Čvančarové a kdy Péťa celý ten šílený akt pozoruje. Ve skutečnosti kamera v této scéně byla ve dvou úhlech, v levém byl Péťa, v pravém pak Ludmila. Já si dopoledne natočil nejdříve všechny záběry s Péťou a pak ho poslal pryč.  Odpoledne jsme otočili kameru druhým směrem a už bez něj natočili celý zbytek scény. Střih je mocný čaroděj. Díky němu vypadá Péťova přítomnost naprosto věrohodně.

 Péťa musel žít po většinu času se štábem?

Ano a myslím, že to byla pro něj jedna z nejtěžších věcí. Že při natáčení neměl okolo sebe vrstevníky, že byl po celou dobu, až na výjimky, jen s dospělými. Nicméně po celou dobu ho doprovázela babička a s ní měl k dispozici zároveň i dvě koučky, které se střídaly. Takže při natáčení, mezi záběry si s ním hrály, nebo se s ním učily, nebo dělali různé skopičiny. Nebylo snad minuty, že by se Péťovi nikdo nevěnoval.  

Ze strany Péťovy rodiny panovala důvěra?

My se známe tak strašně dlouho… Ano, důvěra byla obrovská.

Před ptáčetem jste natočil válečný film Tobruk o českých vojácích za druhé světové války na africké frontě, Nabarvené ptáče je také z války. Je to náhoda, nebo vás válečné příběhy něčím přitahují?

Tobruk je opravdu klasické válečné drama, založené na osudu jedinců, kteří se dostali do soukolí války… Nabarvené ptáče oproti tomu ale beru žánrově jinak. Pro mě je nadčasovým univerzálním příběhem, který se může odehrávat kdekoli. To, že je zasazen do období druhé světové války, je dáno samotnou knižní předlohou. Nicméně ona určitá doba není důležitá. V jistých ohledech je totiž důležitá válka sama o sobě. Válka přináší jen to nejhorší, vyvolává a podporuje v lidech ty nejhorší vlastnosti. Takže Nabarvené ptáče beru jako psychologický film, ne válečný.

Vy sám jste sice režisér, producent a scénárista, ale jste vlastně také voják, někde jsem slyšel, že váš čeká půlroční služba. Proč? Proč jste si to takhle vybral?

Měl jsem jet do Afghánistánu na misi, ale z toho sešlo, protože zaprvé došlo k početní redukci a za druhé se z mé strany přidala ještě časová omezení daná mými pracovními povinnostmi. Když už jsme ale u té armády… Hodně lidí se domnívá, že důvodem pro mojí dobrovolnou službu je to, že mám třeba rád zbraně nebo uniformy. Nezalívám jim to, nic o tom nevědí, ale z mého pohledu je to to nejhloupější a nejvíce zjednodušující vysvětlení. Já jsem člověk, který byl vychován k úctě k vojákům a všem lidem, kteří kdy bojovali za naší svobodu. Takže jsem idealista? Ano. Tak tomu přesně je. Já jsem přesvědčený o tom, že proti zlu se prostě musí bojovat. A v životě jsou bohužel situace, kdy při tom musíte mít v ruce pušku, protože nic jiného neplatí. Důležité je ale si v této souvislosti uvědomit, že žijeme v demokracii, že zbraň můžeme použít jen a jen na základě politického rozhodnutí, je důležité chápat, že použití síly je institucionalizované. Ve státech, ve kterých se zhroutil systém, kde přestalo fungovat vše, často i místní zákony a pravidla a kde tak kvůli tomu lidé trpí terorismem či organizovaným zločinem, je tomu bohužel právě naopak.

Napadá mne případ masakru ve Srebrenici během války v bývalé Jugoslávii, kdy holandský kontingent ustoupil a umožnil tím srbské armádě vyvraždit civilisty…

Oni snad neustoupili, oni se stali jen přímými a pasívními svědky vyvraždění více než osmi tisíc lidí. Ten holandský velící generál se řídil rozkazy. A hlavně svým mandátem. Tedy nezasahovat. A to přesně udělal. Kdyby učinil opak, šel by před vojenský soud. To muselo být strašlivé dilema. Hodně jsem o tom přemýšlel… Kdyby se to stalo mně, asi bych šel raději před ten soud, než žít do konce svých dnů s výčitkami a nočními můrami z obrazů všech těch hrůz. Žít s neustálým sebezpytováním, neustálými omluvami… To je peklo na zemi. V takových situacích čert vem vojenské příkazy shora. Není zkrátka možné pasivně přihlížet vraždění a mučení a přitom mít možnost zasáhnout. Další proměnnou v té rovnici bylo, že kdyby zasáhli, přišli by s největší pravděpodobností o život. Opravdu těžké, tak strašně těžké to vše může být…

Předpokládám, že si stále plníte povinnosti k úspěšnému filmu? Co to všechno obnáší a kdy nastane okamžik, že si řeknete, dost?

Nemůžu si říct dost, protože životnost filmu, či nutnost, abych s ním dál pracoval, je daná zájmem filmových festivalů, distributorů, novinářů… Ale obecně se dá tak nějak říci, že od premiérového data uvedení filmu to trvá zhruba další rok a půl. Teď ale do toho přišel koronavirus a vše se oddálilo, posunulo. Měl jsem letět na premiéru do Soulu, New Yorku, Amsterdamu, do Atén… To všechno ale asi ještě přijde. Dokud toto bude trvat, pak nadále Nabarvenému ptáčeti budu dál věnovat většinu své energie a času.

Už vás napadlo, co by mohlo být dál, váš další film?

Dostal jsem už nabídku z Ameriky a přijal ji.

Co to je?

Normálně bych nic takového do určité chvíle veřejně nepřiznal, ale protože to už bylo oficiálně zveřejněno na americkém serveru Deadline, pak díky úspěchu Nabarveného ptáčete jsem dostal nabídku od prestižní agentury CAA v Los Angeles, která zastupuje režiséry a herce. Nabídli mi hned tři scénáře. První byl western, což vypadalo úžasně, protože natočit takový žánrový film je mým velkým snem. Jenže scénář se mně nelíbil. Třetí scénář jsem ani nepřečetl, protože hned ten druhý mě hluboce zaujal. Je to dobrý, konzistentní, velký příběh, je o čem vyprávět a je to znovu o principech. Jmenuje se McCarthy a jak asi tušíte, je to o Joe McCarthym, senátorovi ze začátku 50. let, který se stal symbolem zmaření a zničení tisíců životů v USA v hysterické honbě za tzv. komunisty. Takže politické drama.

V době, kdy vedeme rozhovor, ale ještě nemám podepsanou smlouvu, takže to není úplně stoprocentní. Vypadá to ale slibně a pro mě by to byla upřímně obrovská výzva. Pracoval bych v úplně jiném prostředí, musel bych čelit tolika věcem, o kterých nemám v tuto chvíli ani páru. Což je bezva, protože patřím k lidem, které neděsí to, že neví, co je čeká za rohem. Naopak, mě zajímá, co tam může být. Ať je to, co je to. Každý roh je výzva.  

Slyšel jsem, že jste si k natáčení Nabarveného ptáčete pečlivě vybíral krásná místa. Všechno ostatně už začalo v Českém Krumlově, historické české perle, kde jste například psal scénář. Ale jak jste nacházel ta další místa, nebylo jich málo…

Nabarvené ptáče jsem roztočil na Ukrajině, strávili jsme pět týdnů na západní Volyni, 15 km od Běloruských hranic. Řeky, bažiny, hluboké lesy, jen pár lidí… A to zásadně určilo, kudy se ubírat dál, jaké dál vyhledávat lokace i v Čechách, jak se provázat s tou prvotní atmosférou. V tom se ukázala fantasticky česká Šumava, pohoří na jihozápadě země. Nikdy jsem tak úplně nechápal šumavský patriotismus, ale tím, kolik jsem tam strávil času, že jsem měl možnost poznat, jak je to pohoří divoké a mnohde tak krásně necivilizované, jsem tomu rozumět začal. Třeba od Českého Krumlova k městu Sušice, ke Kašperským horám nebo až na Horskou Kvildu jsou tak neuvěřitelně úžasná místa, kde nevidíte v uvozovkách jediné stavení, či dráty vysokého napětí. Kilometry a kilometry divoké, netknuté přírody. My jsme to s kameramanem Vladimírem Smutným sami objížděli a on neustále zastavoval a fotil, každá zatáčka byla úžasná a otevřela pohled na další fantastickou scenérii.

Dnes to v mnoha filmech má na starost nějaký location manager ne?

Ano a pak to ukazuje přes skype režisérovi, který sedí někde v civilizaci. Já to ale musím objezdit, jsem stará škola, musím to vidět na vlastní oči. Protože jenom tím, že tam člověk reálně je, tak je schopen nejen vidět 360 stupňů, ale i cítit, jak k němu každé to místo hovoří. Jaký má svůj jazyk, ducha, historii, kouzlo… Ne, to se nedá ničím nahradit.

Vy takových míst musíte mít v České republice, zejména v jižních Čechách víc?

Určitě desítky. Z jižních Čech navíc částečně pochází naše rodina a já tam často jezdím s divadlem, kdy se plavíme na lodích po tamních řekách. Třeba po Otavě, kde po cestě míjíte impozantní hrad Rabí, krásné kopce, lesy, louky, potoky. Nebo Rožmberský rybník na Lužnici, který je unikátem, protože je největším rybníkem v Evropě vůbec. Či vás doslova uchvátí oblast zvaná Česká Kanada s hradem Landštejnem. To vše bych moc přál návštěvníkům naší země někdy vidět.

Kdo je Václav Marhoul

Václav Marhoul (narozen 30. ledna 1960 v Praze) je český scenárista, režisér, herec (člen Divadla Sklep a divadelního uskupení Pražská pětka), producent, podnikatel, kulturní organizátor a manažer. Po Sametové revoluci byl sedm let generálním ředitelem Filmového studia Barrandov, ale připravoval i oslavy konce 2. světové války v Praze a v Plzni nebo kulturní program v rámci pražského summitu států NATO. Natočil snímky Mazaný Filip, Tobruk a zatím nejúspěšnější film Nabarvené ptáče, který měl premiéru v září 2019. Jeho produkce vyšla na 174 milionů korun a otevřela zřejmě Marhoulovi cestu k natáčení dalších velkých mezinárodních projektů.