V dřevěných lavicích chátrajícího kostela tiše sedí desítky bíle oděných postav. Nemluví. Se skloněnými hlavami se tiše modlí k Bohu. Nedýchají. Ani vzduch se nepohne. Jedná se o sochy připomínající duchy sudetských Němců, kteří ve vesnici dřív žili.
Už celá staletí shlíží z kopce na ves Luková kostel sv. Jiří. Dodnes je její největší dominantou, ale při pohledu na něj není těžké uvěřit, že doba jeho největší slávy je dávno pryč. Po omítce skoro není ani památky. Věžním oknům chybí výplň a v místech, kde dříve bývaly hodiny, jsou dnes jen zrezlé kotouče. Kamenné kvádry zdiva, vystavené milosti a nemilosti počasí však ještě stále odolávají.
"Slávu" lukovskému kostelu přinesly až 32 unikátních soch, které vytvořil student Jakub Hadrava v roce 2012 z látek napuštěných sádrou. Představují postavy sudetských Němců, kteří ve vesnici dřív žili a pro něž byla víra nedílnou součástí jejich životů. Každá socha byla vytvářena na živých lidech. Díky neobvyklé výzdobě má kostel novou šanci, že se díky své popularitě dočká nutných oprav.
Kostel sv. Jiří je dominantou obce ale i blízké malebné krajiny. Nejstarší část kostela - presbytář a sakristie pocházejí ze 14. století. Za husitských válek byl pobořen a v 16. století opraven. Po požáru v roce 1796 byl opraven a v letech 1854-1858 přestavěn ve směsi novorománského a gotického slohu. Přestavba se týkala také věže, která získala štíhlou a elegantní střechu. Presbytář byl sklenut gotickou křížovou klenbou, loď kostela je plochostropá, sakristie má gotickou klenbu. Pod zničenou novorománskou fasádou je zachováno barokní řešení. Vybavení kostela je novorománské. Smutné osudy měly též tři lukovské zvony. O původní dva staré zvony však kostel připravily požáry a světová válka.
Velmi stará obec Luková je jednou z krásně položených vesniček Manětínska, situovaná na úbočí výrazného vrchu Chlumská hora s výhledem do krajiny. Dnes však už téměř zanikla – žijí jen čtyři stálí obyvatelé.