Melodram či melodrama je zvláštní hudební žánr, kdy mluvené slovo doprovází hudba. V 60. letech 18. století napsal Rousseau hru Pygmalion a některé úseky označil jako
„scéne lyrique“, protože je měla doprovázet hudba. Hra podle staré řecké báje, v níž se hudba střídala s mluveným slovem, se úspěšně hrála po celé Evropě. V německých zemích se s ní seznámil
Jiří Antonín Benda, rodák z
Benátek nad Jizerou z rozvětvené rodiny, jejíž členové se často věnovali hudbě a divadlu. Benda vystudoval piaristické gymnázium v
Kosmonosech, tři roky se vzdělával v jezuitské koleji v
Jičíně a aktivně se zapojil do příprav barokního školního divadla. Když mu bylo dvacet, odstěhoval se s rodiči a dalšími sourozenci do Pruska ke dvoru Fridricha II. Společně s bratry
Františkem (1709–1786) a
Janem Jiřím (1714–1752) hrál několik let v královské dvorní kapele, v roce 1750 přijal místo kapelníka u vévody Fridricha III. ve městě Gotha. Pro tamní dvorní kapelu Benda skládal duchovní kantáty, sonáty, symfonie a další skladby včetně své jediné opery,
Xindo riconosciuto.
Řada jeho děl je neznámá, dochovaly se však úspěšné scénické melodramy
Ariadna na Naxu,
Medea, Vesnický trh, Romeo a Julie a další. Bendova melodramata nadchla i
Wolfganga Amadea Mozarta, který v jednom z dopisů svému otci psal:
„Tehdy viděl jsem zde provozovati takový kus dvakráte s největší zálibou! Věru nikdy mně ještě nic tak nepřekvapilo! Neboť vždy domníval jsem se, že něco takového nemůže míti efekt. Zajisté víte, že se při tom nezpívá, nýbrž deklamuje, a že hudba podobá se obligátnímu recitativu.“
Závěr života Benda prožil stranou od rušného společenského života, pět dětí z manželství s Christinou E. Leichnerovou se podobně jako otec věnovalo hudbě a divadlu. Právě díky melodramatům bývá Benda řazen k významným skladatelům evropského formátu z přelomu baroka a raného klasicismu. Jméno skladatele připomíná i
Bendův komorní orchestr z
Ústí nad Labem, který se věnuje hudbě skladatelů 17., 18. a 19. století.