Plzeňská rozhlasová stanice zahájila vysílání velmi dramaticky – budoucí ředitel Karel Šindler s odjištěným samopalem zabral ráno 5. května 1945 německou vysílačku a už po čtyřech hodinách úprav a oprav se v éteru ozvalo jeho první hlášení.

Dva roky poválce byla přímo pro potřeby rozhlasu zbudována moderní funkcionalistická budova. Plzeňský rozhlas byl vybaven všemi tehdejšími technickými vymoženostmi – mřížemi chránícími vstup, unikátním systémem vytápění ve zdech, speciálními plovoucími studii, která jsou dokonale zvukově izolovaná od vnějšího světa. Nad každým vchodem v každé kanceláři je kombinace světel, tzv. hledačky, které buď blikají, nebo svítí. Každý z pracovníků měl svůj kód, podle něhož věděl, že se má ozvat na dispečinku.

Architektonicky zajímavé interiéry nevyužitých prostor dřívějšího vysílacího pracoviště se nyní změnily v galerii historických přístrojů, nahrávací a záznamové techniky i přehlídku dobových radiopřijímačů a magnetofonů. Exponáty se podařilo nashromáždit nejen díky rozhlasákům, ale také několika posluchačům a Západočeskému muzeu. Obdivovat můžete dobové rozhlasové přijímače a magnetofony i vysílací a záznamovou techniku. V muzeu nechybí ani zvukové záznamy historických událostí a spousta dobových fotografií. Součástí muzea je i historické vysílací pracoviště odkud se dostávaly informace do celé republiky v srpnových dnech roku 1968. Protože pražský rozhlas obsadili okupanti, technici přepojili všechny linky a vysílače na Plzeň a stanice tak šířila pravdivé informace a pomohla zabránit chaosu. V historickém studiu vypadá vše tak, jako kdyby si pracovníci rozhlasu jen odskočili na svačinu. Bez zvuku by nebylo rozhlasu, a tak je velká část v Rozhlasovém muzeu věnována významné technické etapě – vývoji zvukové výroby, a proto zde najdete takzvanou elektroakustickou laboratoř z konce šedesátých let.

Muzeum najdete v budově Českého rozhlasu na náměstí Míru v Plzni. Je otevřeno po předchozí domluvě, a to od pondělí do pátku od 8 do 15 hodin.