Prohlídku královského paláce doplňuje výstava INSPIRACE – ZVÍKOV, hrad Zvíkov v díle malířů, grafiků, samouků a dětí.
Už jen tím, že věci jsou a stojí, se splňuje předpoklad, aby byly dřív nebo později člověkem objeveny, uchopeny, popsány, zobrazeny. To platí i pro místa. Některá jsou natolik výrazná, že si o pozornost, zdá se, samy říkají. Jiná, kterým je dána nenápadnost a zdánlivá přehlédnutelnost, musí být trpělivější, ale ta zase často vyhovují naší potřebě klidu, samoty a možnosti usebrání. Ani dnes z povědomí nevymizel termín genius loci, duch místa. Původní význam ochrany prostoru, který obýváme, se přetavil do vyzdvižení míry atmosféry, jakou na nás krajina a její části působí. Jsou území, která onoho ducha měla tolik, až, náležitě zneužita slogany cestovních kanceláří a masovým turismem, zjišťujeme, že onen duch někam vyvanul a jsme nuceni zapojit vlastní fantazii, abychom si to své místo našli. A to je možná ten nejjednodušší a nejsložitější způsob, jak okolí vnímat, přijímat a pohybovat se v něm: intuici a citu dát přednost před návody k použití.
"Zvíkov byl v dávných dobách slavný hrad a ani dnes neztratil svou pověst", píše Bohuslav Balbín v Rozmanitostech z historie Království českého, které začaly vycházet od roku 1679. V této době už hrad chátrá a devastace pokračuje i v průběhu 19. století. To je ale zároveň doba, kdy roste věhlas hradu jako symbolu někdejší slávy královských Čech. Důkazy toho najdeme v krásné literatuře, hrad často vyvolává z paměti Mikoláš Aleš, symbolickým vrcholem končícího století je rok 1899, kdy je instalován v Národním muzeu cyklus 16 pláten Julia Mařáka na téma památné hrady a čtyři z nich získávají nejmonumentálnější podobu – vedle Karlštejna, Křivoklátu a Pražského hradu je to i Zvíkov. V 1. polovině 20. století byl tento druh étosu opuštěn, kultura, umění se víc individualizuje, drobí, marginalizuje do mnoha proudů, směrů, názorů. Ale to je dobře, protože podněty, inspiraci a zaujetí si každý umělec – poutník může hledat sám. A z hledání se vlastně postupně zrodila i tato výstava. Obcházení starožitností, bazarů, antikvariátů a krámů, které kombinují od toho všeho trochu, s vědomím zaměřeným na cokoliv s nádechem zvíkovských reálií, může být dobrodružstvím, radostí z malých objevů, které pomalu dohromady složí větší celek. Ten se poskládá postupně a beze spěchu s možností dalších nálezů. Malý výsledek takového snažení je možné vidět v těchto místnostech.