Cílevědomé prosazování kvalitních staveb po roce 1990 vyneslo desetitisícovou Litomyšl na pozici hlavního města soudobé české architektury. Zajímavé na tom je, že v Litomyšli svou tvorbu uplatňují architekti z Brna (například Zdeněk Fránek, Petr Hrůša, Petr Pelčák, Tomáš Rusín a Ivan Wahla, Viktor a Martin Rudišovi, Zdeňka Vydrová) i Prahy (Petr Benda, Mikuláš Hulec, Petr Keil, Josef Pleskot, Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka), tedy z měst, mezi nimiž jinak panuje jistá řevnivost, která se ale v Litomyšli rozplývá. Staví v ní také architekti ze Zlína (Jitka Ressová, Svatopluk Sládeček) nebo z Lanškrouna (Přemysl Kokeš) i odjinud. Panuje obecná shoda, že mít zde svou realizaci je pro architekta věcí prestiže a jedná se o svého druhu uznání jeho schopností.
V Litomyšli, která jinak proslula svou renesancí (zámecký areál je od roku 1999 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO), máme možnost detailně sledovat i vývoj české architektury v uplynulém čtvrtstoletí. Samo město lze považovat za názornou učebnici. Prvotní iniciativa vizionářského starosty Miroslava Brýdla se stala organickou součástí politiky města. Zatímco v jiných městech většinou trvají podobné snahy jenom po dobu „jednoho starosty“, v Litomyšli přijal nastavený model za svůj jak Brýdlův nástupce Jan Janeček, tak Michal Kortyš či současný starosta Radomil Kašpar. Spoluvytvářejí tak fenomén, pod nímž v Česku rozumíme: za prvé – kontinuálně fungující městskou samosprávu, za druhé – péči o veřejný prostor, za třetí – koncepční budování kvalitní současné architektury v součinnosti s městskou architektkou a za čtvrté – oživování historických částí takovým způsobem, aby se z nich nestal skanzen pro turisty, ale dalo se v nich plnohodnotně žít.
Výstava je rozdělena na tři témata: Veřejný prostor, Rekonstrukce a Novostavby.
Součástí výstavy je projekce krátkého dokumentu Davida Vávry s názvem V Litomyšli neměníme směr, jen občas střídáme starosty.