Tato akce již proběhla a není tedy aktuální. Prohlédněte si
aktuální akce v okolí této již neaktuální akce, prozkoumejte
aktuální akce v regionu Zlínský kraj nebo navštivte
Výstavy v celé ČR.
Být pedagogem není věcí tolik faktickou jako věcí průvodcovství. Být umělcem není často o tom, co reálně vytváříte, ale o tom, jak se umíte okolo sebe dívat. A být sochařem, ať již jakkoli monumentálním, je často o tom umět sám sebe minimalizovat, jak jen je to možné.
Jaroslav Koléšek dokázal pozoruhodným způsobem obsáhnout všechny výše uvedené role. Co je však podstatnější, název výstavy je určitou fragmentací jeho životní a autorské cesty v čase, životě a autenticitě výpovědi. Od Hané, kde vyrůstal, přes Brno, Ostravu, Valašské Meziříčí a znova Ostravu trpělivě absorboval vjemy a momenty. Každé z těchto míst se nějakým způsobem propsalo do jeho díla. Avšak na některých těchto místech se z umělce vnímatele stal misionář. Ne nutně v ryzím slova smyslu. Nijak invazivně. Jen jako jasný a přirozený předstupeň kazatele, který své hlavní poselství (sochu) žije. Je možné být kazatelem bez toho, aby byl člověk misionář. Je však prakticky nemožné být misionářem, aniž by byl člověk kazatelem. A je pak v podstatě vyloučené, aby člověk dokázal skutečně vyučovat sochu, aniž by nebyl misionářem, kazatelem a sochařem. A co nad tím vším stojí? Absolutní a svrchovaná spravedlnost. Neodvratný boží proces, který nám podle všeho vyměří, zda mělo smysl, že jsme zde žili. Konceptuální myšlenka se zhmotňuje do prostorové formy s úctou k technice a řemeslu, s pokorou, přesvědčením, entuziasmem, vírou a životem. Být sochařem znamená dívat se a soustředěně kázat to, čemu naprosto věřím, až do momentu, kdy vše bude vším.
Jaroslav Koléšek se od počátku své souvislé tvorby datované do poloviny 90.let řadí k předním sochařům domácí scény. Částečně vychází ze syntézy přístupů jeho vedoucích pedagogů (Stanislav Hanzík, Marius Kotrba), ale také z potřeby mimořádné řemeslně-technické úrovně zpracovaných témat. Koléšek je fascinován industriálním světem. Technikou, která je často vojenské povahy. Nejde však o plochý obdiv komplexního stroje, nebo naopak pouze jeho tvaru. Je trvale fascinován samotnou ambivalencí těchto projevů lidské tvořivosti. Dokáže tyto stroje zcela přirozeně ironizovat, zbavovat je primárních funkcí, vystavovat je působení času a v konečném důsledku relativizovat samotnou filozofickou podstatu jejich vzniku.