Malbu lze dělat mnoha způsoby. Můžete malovat, co víte, co si myslíte, že vidíte, nebo dokonce můžete malovat i to, co si myslíte, že chtějí vidět ostatní. Bohužel. Pak je však také možné malovat to, o čem jste přesvědčený, že nutkavě potřebujete. To, co vám dává smysl. Malujete obrazy, které jsou více vámi než samotným souborem materiálů a plochého vizuálního rezultátu. Abych byl srozumitelný, vznikají malby, kterým lze uvěřit. Obrazy, které autenticky komentují autorské přesvědčení, že malba má smysl. Někde začíná a jinde zase končí. Zbyněk Sedlecký je autorem, který vychází z primární potřeby reflexe vlastních prožitků a útržkovitých situací, které doprovázejí výrazné vzpomínky, sny a představy. Sám sebe často instaluje do scénicky aranžovaných pozic. Jde stále o autoportréty, avšak figura (autor) je zasazena do role v podstatě profesionálního herce, který čeká na spouštěcí pokyn a v závěru pak na zhasnutí světel. Vzniká tak paradoxní situace, kdy celá vážnost výpovědi stojí na zcela nepokryté, až chirurgicky čisté a přesné, autorské odvaze fyzicky se propůjčit konceptu a výslednému celku. Sedlecký nemaluje prázdná gesta, nadbytečné komentáře, rozmazané, nebo dokonce prázdné obličeje. Pomáhá si světlem, které chytře pouští na plátno. Technikou. Nepracuje zarputile tam, kde vnímá potřebu času, a naopak opouští situace a momenty, které by se mohly ukázat jako zbytečné. Specifickou kombinací výše zmíněného a zejména vlastní přítomnosti se stává jistou, a to velmi zásadní, součástí obrazu. Přeneseně jde o autorství na druhou. Ocitá se v obraze, v jeho filozofických rovinách a vrstvách. Zvyká si být obrazem. Podstatná osobní, nebo lépe portrétní, stopa se v Sedleckého obrazech vyskytuje i v nefigurativních malbách. Série jeho zátiší je do velké míry založena na promyšleném, ale zároveň přirozeném vztahu mezi předmětností a proporcionalitou člověka-figury. Prostor obrazu je definován vlastní hloubkou, proporcí a zejména také pozicí zobrazeného předmětu. S výjimkou zvířat nebo ovoce zobrazuje předměty, které jsou člověku vlastní. Prošly tvarovou a materiálovou zkušeností a proměnou do současných podob. Jsou výsostným dílem člověka a jeho potřeb. Jejich rozměry jsou v zásadě dané a pozice jasná. Vycházejí z měřítka člověka a v autorově podání ho činí přítomným i tam, kde se fyzicky nenachází.