Skalní hrad Stohánek byl vybudován na strmém pískovcovém suku u obce Svébořice, nedaleko od Hamru na Jezeře.
Zbytky skalního hradu Stohánek stojí na strmém pískovcovém suku
u obce Svébořice, nedaleko od
Hamru na Jezeře. Při patě skály stály hospodářské budovy, vstup na skalisko byl možný spárou v mírnější severní stěně. Ta byla úzká, uzavíratelná vrátky se závorou. Vlastní hrad na vrcholu byl zčásti tesaný do skály, zčásti dřevěný. Dnes se na vrcholu
dochovaly tesané zbytky dvou místností. Ve stěně po pravé straně schodiště se nachází 16 prázdných výklenků bývalé křížové cesty. Na jihovýchodní straně proti vchodu se nacházel
oltář s malovaným očistcem.
Poprvé byl hrad v písemných materiálech
zmiňován v roce 1431 za Beneše z Vartemberka, ale jeho historie neměla dlouhého trvání – poslední zmínka pochází z roku 1453 a krátce poté patrně zanikl. V roce
1760 byla v jeho zbytcích zřízena poustevna. O té se zmiňuje spisovatelka
Karolína Světlá ve své povídce Poslední poustevnice. Poustevnu obývali za její existence dva poustevníci. Druhý
poustevník Johan Wenzel Steinfelder přišel po odchodu prvního v roce 1768. Již od mládí se toulával a žebral, avšak dostal se až do Itálie, kde vstoupil do kongregace poustevníků sv. Ivana a po návratu do Čech začal působit zde na Stohánku. Za nemalé almužny podával rozhřešení a rady.
Přïjal i pomocníka, mladého chlapce Aloyse Kaysera, ze kterého se nakonec vyklubala
dívka Anna Alžběta Kayserová, která sem utekla před chlípným kupcem, u kterého byla ve službě. Kerhartický farář ji odvezl do kláštera alžbětiněk v Praze. Poustevníkovi se však ženská péče zalíbila, a tak si již tentokrát najal novou "pomocnici". Roku 1773 byl
obviněn z nemravného života a vyhnán. Poustevna pak byla zrušena.