ÚvodVýletyVýpravy za kuriozitamiS osobností na procházku: do Peruce s Josefem Jungmannem

S osobností na procházku: do Peruce s Josefem Jungmannem

Peruc na Lounsku, spojovaná s dávnou pověstí o Oldřichovi a Boženě, byla oblíbeným výletním místem už v době národního obrození. Jedním z těch, kteří místu udělali skvělou reklamu, byl Josef Jungmann (1773–1847). Nebyl totiž jen autorem česko-německého slovníku, ale také první české romance.
Báseň z roku 1806 rozehrává známé téma, kterak u Peruce český kníže Oldřich potkal půvabnou Boženu, oženil se s ní a neurozená dívka z vesnice se tak stala českou kněžnou. Pohádka? Kdepak. Oldřichův dub, mohutný a důstojný dub letní s obvodem kmenu 775 centimetrů, i Boženinu studánku tu můžete vidět dodnes. Zachovala se samozřejmě i Jungmannova romance, kde se praví:

Víš ty, kde selskou děvčici / vzal kníže za ženu? / Proč Peruc ves a studnici / tam zovou Boženu? / Své vlasti neznaje běh, / a jsi-li ty Čech?
 

Po Peruci za Oldřichem a Boženou

U Ohře je dobře, řeknete si možná při výletu do Peruce. Městys leží v Dolním Poohří východně od Loun a podle kronikáře Václava Hájka z Libočan dala místu jméno právě romantická pověst o Oldřichovi a Boženě, neb „…dívka se zalíbila knížeti perúc, té vsi dal sám kníže Oldřich místu jméno Peruc.“

Dodnes tu najdete tisíc let starý Oldřichův dub i Boženinu studánku, na návsi pak stojí barokní kostel sv. Petra a Pavla a trojkřídlý patrový zámekPamětní síní Emila Filly; ta se rekonstruuje, opětovné otevření se chystá v roce 2024. V barokní sýpce v zámecké zahradě si prohlédnete Muzeum české vesnice, okolím vás provede okružní stezka Perucko. Měří 13 kilometrů a zastavení se věnují historickým a přírodním zajímavostem. V Chrastíně můžete odbočit na žlutou značku a vyjít se podívat k rozhledně Stradonka na pravěkém hradišti Stradonice; potvrdí vám, že stojíte v místech, kde lidé skutečně žili už před více než dvěma tisíci lety.
 

Jungmann: Čechem je ten, kdo myslí a mluví česky

Ruku na srdce: na příběh Oldřicha a Boženy si ještě vzpomeneme, ale co víme o Josefu Jungmannovi? Kdo dával ve škole pozor, vzpomene si, že básník, vědec a překladatel byl jednou z největších osobností českého obrození, že napsal první českou čítanku a že vydával první česky psaný vědecký časopis Krok. V Praze jej připomíná pomník na Jungmannově náměstí a blízká Jungmannova ulice, jeho jméno je uvedeno v galerii 72 osobností na fasádě historické budovy Národního muzea. V rodných Hudlicích u Berouna můžete navštívit Památník Josefa Jungmanna a jeho jméno nese gymnázium v Litoměřicích, kde řadu let vyučoval. Ale co dál?
Význam Jungmannovy práce hledejme zejména v době, kdy žil: česky se tehdy hovořilo téměř už jen na venkově, v úřadech, školách a kostelech zněla němčina. Ta se stávala i jazykem vzdělanců; všeobecně se totiž mělo za to, že „chudým“ českým jazykem se nedají psát vědecká a odborná díla. Právě v takové době si Jungmann vybral těžký úkol: vzkřísit, očistit a zachránit češtinu, ubohou, odstrkovanou a odsouzenou téměř k zapomnění.
 

Jazykovědec z chaloupky

Podle jazykovědců hrál rozhodující úlohu jeho původ; Josef Jungmann se narodil jako šestý z deseti dětí chudého venkovského ševce a kostelníka Tomáše Jungmanna. Dospělosti se jich dožilo jen pět a matka Kateřina doufala, že se syn Josef jednou bude věnovat duchovní službě. Na tu se nakonec vydal jeho bratr Jan, který se stal knězem řádu křížovníků s červenou hvězdou. Na studia do Prahy rodiče poslali i dalšího syna Antonína, pozdějšího zakladatele gynekologického oddělení v pražské Všeobecné nemocnici.

Ač si prý začal své češství a lásku k rodnému jazyku uvědomovat až v dobách pražských studií filozofie a práv, do rodné vsi se vždycky vracel „jako k studánce vody živé“. Právě lidové kořeny dávaly Jungmannovi víru, že národ a jeho jazyk nezahynou, dokud budou mít na českém venkově pevné zázemí.
 

Muž, který obohatil češtinu o tisíce nových slov

V šestadvaceti letech Jungmann nastoupil jako učitel češtiny na litoměřické gymnázium. Učitelství zprvu považoval za prozatímní řešení životní situace, ale nakonec v Litoměřicích zůstal 16 let a dobu strávenou v tomto městě považoval za šťastnou. Tady se oženil a tady také vznikla velká část jeho překladů, jimiž položil základy českého básnického jazyka – Miltonův Ztracený ráj, Chateaubriandova povídka Atala, Goethovy a Schillerovy básně. Psal i vlastní práce, například již zmíněnou romanci o Oldřichovi a Boženě, a pobyt v národnostně smíšeném městě využil ke sběru podkladů pro své nejznámější dílo: monumentální pětisvazkový Slovník česko-německý.

Jungmann na něm pracoval přes třicet let, shromáždil více než 120 tisíc slov, a rozšířil češtinu o spoustu nových výrazů. Poklonu jeho práci vysekl už novinář a spisovatel Jan Neruda, který prohlásil: „Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme již bílý den.“ Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí uvedl, že Jungmann naši mateřštinu obohatil o bezpočet přejatých či nově vytvořených pojmů, které dosud chyběly zvláště pro zachycení jemnůstek básnického a literárního vyjadřování. Rozhodně si přitom počínal citlivěji a kvalifikovaněji než neblaze proslulí puristé, kteří pro regály vymysleli výraz „přetahy skřínné“ a flašku navrhovali přejmenovat na „nápojičnou vydmutinu“, jen aby užívaný výraz nezněl německy.

Jungmannovy neologismy používáme dnes a denně a vůbec nám to nepřijde: namátkou jsou to třeba slova vzduch, touha, ohromný, úsvit, ohon, chmura, divoch, předmět, záře se line, zeměpis, hvězdárna, látka, ryk, útrpnost, vražda, chuť, plod, bol, děva, chlum, luh, dolina, neblahý, šíje nebo vyzvědač.
 

Slovník jako ozdoba rakve

Slovník dokončil již v Praze coby profesor a později ředitel gymnázia v Klementinu, kde svou vizi krásného českého jazyka předával dál mladší generaci; k ní patřili F. L. Rieger, F. L. Čelakovský, František Palacký a mnozí další. Slovník česko-německý vyšel v pěti dílech v letech 1834 až 1839 (jen pro zajímavost, měl 4689 stran) a stal se pádným argumentem, že čeština je živý bohatý jazyk, rovnocenný jiným.

Právě díky mravenčí práci na slovníku se Jungmann jako jeden z mála českých vlastenců dožil slávy a poct již za svého života. Stal se členem Královské české učené společnosti, byl zvolen rektorem pražské univerzity, císař Leopold mu daroval zlatý prsten a povýšil jej do rytířského stavu. Když byl v roce 1838 zvolen děkanem filozofické fakulty, úřad mu předával bratr Antonín Jungmann, doktor medicíny, a slavnostní mši sloužil třetí bratr Jan, člen křížovnického řádu. Tři bratři Jungmannové tak obrozeneckým rodičům posloužili jako zářný příklad pro lelkující potomky, že i děti z prosté venkovské chalupy mohou vlastní pílí dosáhnout cílů nejvyšších.

Nejslavnější dílo provázelo i Jungmannův pohřeb: rakev s patriarchou českého jazyka, nesenou na olšanský hřbitov, zdobil místo věnců a stuh otevřený první díl slovníku a prostá vavřínová snítka.