Po židovských stopách na Třebíčsku

Židé a jejich život v Třebíči

Připomínkou dlouhé a bohaté historie židovské obce v Třebíči zůstala ojedinělá čtvrť, která se řadí mezi urbanisticky nejzachovalejší v Evropě. Židovské město získávalo svou tvář po dobu několika staletí. Úzké uličky, průchody, prampouchy, verandy a balkony vytvářejí jedinečný ráz území. V roce 2003 došlo k zápisu třebíčské židovské čtvrti se hřbitovem a baziliky svatého Prokopa na seznam UNESCO.

Židovskou čtvrť tvoří soubor asi sta dochovaných domů, které doplňují objekty radnice, rabinátu, chudobince, nemocnice, školy nebo dvě synagogy. Dům Seligmanna Bauera přibližuje život židovské rodiny na počátku 20. století. Přímo v židovské čtvrti ochutnáte židovské cukroví nebo košer produkty. Na severním úbočí návrší Hrádek najdete jeden z největších a nejzachovalejších židovských hřbitovů na našem území, nachází se na něm asi 3 000 náhrobků.

Antonín Kalina, hrdina z Třebíče

Vedle Zadní synagogy navštivte Pamětní síň Antonína Kaliny a expozici Děti Antonína Kaliny. Expozice se věnují třebíčskému rodákovi a zachránci židovských chlapců vězněných za druhé světové války v koncentračním táboře Buchenwald. V expozici se nachází Strom života, na jehož listech jsou jména zachráněných chlapců.

Pan Antonín Kalina se narodil 17. února 1902 v Třebíči. Pocházel z dvanácti dětí a společně s dalšími sourozenci vyrůstal ve čtvrti zvané Kočičina. Vyučil se ševcem, v roce 1923 vstoupil po vzoru svého otce do Komunistické strany Československa a brzy se stal jedním z hlavních organizátorů řady demonstrací. Pracoval v třebíčské obuvnické továrně Budischowsky a synové, kterou v roce 1931 převzal podnikatel Tomáš Baťa. Jeho vznětlivá povaha, neústupnost a především jeho působení v KSČ zapříčinily jeho stálé rozepře s vedením Baťových závodů.

Ve volbách v letech 1931 a 1938 byl Antonín Kalina za komunistickou stranu zvolen do městské rady. Ještě před 2. světovou válkou za svou politickou činnost několikrát dostal do vězení. Brzy po obsazení Československa byl jako jeden z „nepřátel Říše“ zatčen, po několika dnech transportován jako politický vězeň do koncentračního tábora Dachau a o pár měsíců později do Buchenwaldu. Tam si díky své nesmlouvavosti a odvaze získal značnou autoritu a postupně se vypracoval na vedoucího bloku (blockältester – blokový – ručil za vše, co se v bloku děje, podával hlášení o počtu vězňů v bloku, rozděloval stravu). V srpnu 1944 bylo po spojeneckém náletu na Buchenwald zničeno společně s některými zbrojními závody patřícími k táboru i několik kanceláří, včetně politického oddělení, kde bývaly uloženy osobní spisy vězňů. Tato situace umožnila Kalinovi zahájit záchrannou akci, která v dějinách 2. světové války nemá obdoby – protože byl zničen ústřední seznam vězňů, rozjel ve velkém "výměnu živých za mrtvé" – pokud byl některý z vězňů odsouzen k smrti, jeho spis se zaměnil za spis někoho, kdo již mrtvý byl – živý dostal jeho číslo a jméno.

V roce 1944 byl Antonín Kalina jmenován vedoucím bloku č. 66 v tzv. Malém táboře, kam zpočátku přicházeli všichni nově příchozí vězni a od roku 1944 účastníci tzv. evakuačních transportů z východu. Chlapce z těchto transportů Kalina postupně na bloku č. 66 shromáždil, s upozorněním na dveřích, že mezi malými vězni řádí tyfus, kterého se dozorci báli. Obstaral pro ně oblečení, přikrývky, boty i jídlo a až do konce války se mu dařilo zabraňovat transportům dětí, které tak až do příchodu amerických jednotek zůstaly v táboře. Antonín Kalina by nikdy nemohl uskutečnit záchrannou akci bez pomoci přátel z řady ilegálních organizací, které v táboře fungovaly. Koncentrační tábor Buchenwald byl osvobozen 11. dubna 1945. Antonín Kalina zůstal v Buchenwaldu i po osvobození a dohlížel například na repatriaci bývalých vězňů.

V roce 2012, dvaadvacet let po jeho smrti, ocenil Památník Yad Vashem v Jeruzalémě Antonína Kalinu titulem Spravedlivý mezi národy, udělovaný lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem.

Ojedinělá venkovská synagoga v Polici

Židovská čtvrť se dochovala také v Polici nedaleko Jemnice. V 18. století byli poličtí židé sestěhováni do jihovýchodní části vesnice, kde si okolo ulice vystavěli 25 domů. Dva domy měly vždy společnou kuchyň a komín. Součástí čtvrti byla i vinopalna a dům s rituální lázní mikve. Unikátem v Polici je synagoga, jedna z mála venkovských barokních synagog u nás. Podobné stavby zanikly nebo jejich původní podoba zmizela při pozdějších přestavbách. Počátkem 20. století po odchodu místních byla synagoga přebudována na tělocvičnu. V roce 2004 došlo k navrácení stavby Federaci židovských obcí, která započala s rekonstrukcí. I přes pozdější využití má židovská modlitebna dochované cenné prvky synagogální architektury – oddělené vstupy do hlavního sálu a na ženskou galerii, umyvadlo pro rituální očistu rukou u mužského vstupu, řečniště uprostřed hlavního sálu nebo stupně ke svatostánku. V synagoze je k vidění expozice o životě židů na venkově.

Na jihovýchodním okraji obce připomíná místní židovskou komunitu malý hřbitov. Nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1681, nachází se na něm množství barokních a klasicistních náhrobků se zajímavou tématikou. K těm nejcennějším patří náhrobek Mošeho Cviho Hirschkrona (1842) s motivem postavy Mojžíše s deskami Desatera v ruce, plnícího přikázání daná Tórou. 

Připomínkou židovského osídlení jsou také hřbitovy v Moravských Budějovicích a v Jemnici, upomínající na existenci židovských obcí v těchto dvou městech.