V roce 1814 se o sirkách nevědělo ještě zhola nic a lidé dál zapalovali ohně
křesadly a troudem. První třecí zápalky prý vyrobil anglický lékárník John Walker až o pár let později a říkalo se jim congrevské, to podle vynálezce světelných raket, generála Congreva. Zhruba o deset let později se objevily první zápalky fosforové – a právě tady se dostáváme na začátek
příběhu sušických sirek.
O lásce a tajemství
Proč zmiňujeme rok 1814? Právě tehdy se totiž v
Sušici v dnešním domku č. 99 v ulici Na Příkopech narodil
Vojtěch Scheinost. Už jako malý chlapec
odešel společně s bratrem do Vídně, vyučil se truhlářem a nakonec získal práci u lékárníka Stephana Römera, který vyráběl fosforové zápalky. Zatímco Vojtěch hobloval dřívka, s
přípravou hořlavé fosforové hmoty pomáhala paní Römerové mladičká Marie Urbancová z moravských Velkých Lazníků. Snadno se dovtípíte, jak to pokračovalo:
Marie s Vojtěchem se do sebe zamilovali, vzali se, společně se
odstěhovali do Sušice a vídeňské tajemství výroby sirek si vzali s sebou. V roce 1839 získali povolení a v primitivní dílničce za radnicí zahájili
výrobu prvních zápalek v českých zemích.
Od těžkých začátků k akciové společnosti
Byl to úspěch, ale vykoupený tvrdou dřinou. Podrobně se s příběhem výroby prvních tuzemských zápalek seznámíte v
Muzeu Šumavy a také na jeho internetových stránkách. Dozvíte se například, že s výrobou začali
manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě bez oken a stropů uprostřed náměstí za
radnicí a zpočátku pracovali až dvacet hodin denně. Zápalky ze Sušice prodávali
příležitostně na trzích a poutích; nepředstavujte si ale úhledné krabičky, šlo jen o svazečky převázané motouzem. Kvůli stoupající poptávce Scheinostovi záhy
navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem a s pomocí jeho kapitálu se malá dílna změnila v malou a posléze
velkou továrnu.
Během následujících desetiletí
sirky proslavily Sušici nejen u nás, ale i v cizině; pronikly až do Anglie, Egypta, Turecka, Ameriky, Austrálie a na řadu dalších míst po celém světě. Zakladatel českého sirkařství
Vojtěch Scheinost zemřel roku 1894 ve věku osmdesáti let a je pochovaný na sušickém hřbitově. V témže roce také firma začala na nálepkách používat svou
nejstarší známku, klíč; mezi další nejznámější sušické symboly patří
dýmka a nůžky. Necelých deset let poté se sušická sirkárna s šesti dalšími provozy v Rakousku-Uhersku stala členem
velkého koncernu SOLO s centrálou ve Vídni.
Dohořívá… hoří?
Předválečná
akciová společnost SOLO byla světovým pojmem, nicméně začátkem
roku 2009 majitel firmy přesunul
výrobu do Indie. Společnost ale existuje dál a jako jediná sirkárna používá přímo v názvu firemní známku SOLO; cena obchodního názvu a souboru ochranných známek podle znaleckého posudku z roku 1997 dosahovala částky 107 521 000 korun. Hůř dopadla
opuštěná fabrika, která nezajímala ani památkáře, a tak se chátrající budovy postupně bourají a na volných plochách se plánuje nová výstavba.
Zápalky a krabičky s pestrobarevnými nálepkami jsou však dál
oblíbeným sběratelským artiklem a tomuto oboru zánik rozhodně nehrozí. Slavnou minulost připomínají také sirky ze
Sušice od
firmy Ječmínek, prodávané pod značkou
originálních produktů ze Šumavy. Po zrušení továrny totiž zůstaly miliony nezabalených sirek, které by se nikdy k zákazníkům nedostaly. Firma je ručně plní do papírových tubusů nebo krabiček a polepuje etiketami s motivy
Vydrýska,
Turnerovy chaty,
řeky Vydry a dalších zajímavých míst
Šumavy. Koupíte je společně s dalšími regionálními produkty v podobě sušených hub nebo zmrzliny s lesním ovocem třeba právě na
Turnerově chatě. Pokud jste tu nikdy nebyli, najdete ji na
břehu Vydry mezi
Antýglem a
Čeňkovou pilou a dostanete se k ní jedině pěšky;
trasa Povydřím je cyklistům zapovězená. Možná to zní to jako proroctví ze Starých pověstí českých, ale dokud neshoří poslední zápalka, památka na slavné sušické Solo nevyhasne.