Vodáctví má v Česku hodně dlouhou tradici. Už přelomu 15. a 16. století brázdil české řeky a rybníky na svém
speciálním plavidle rytíř Zachař z Pašiněvsi (dnes Pašinka nedaleko
Kolína). Rád cestoval a na svých toulkách světem se dostal až k Eskymákům, kde ho velmi zaujalo zvláštní plavidlo, kterému místní říkali
kajak. Byly to lodě úzké, prohnuté v kýlu, velmi obratné, užívané hlavně k lovu tuleňů. Pro dopravu dětí, žen a majetku používali větší několikamístné lodě zvané kumijak. Na stavbu lodí se používaly velrybí kosti, z nichž byla zhotovena kostra, na kterou se natáhla kůže z tuleně nebo mrože, srstí dovnitř. Eskymák seděl na dně kajaku, což mu zajišťovalo dobrou stabilitu.
Po návratu domů si toto plavidlo sestavil i Václav Zachař. Plavbu na kajaku si natolik oblíbil, že
projížděje po českých řekách (a po rybnících) tím budil
velkou pozornost okolí. Jeho "výstřední" záliba se dostala i do rodového erbu, který mu přidělil král (pravděpodobně Vladislav II). Vyobrazen je na něm s
pádlem v ruce a kloboukem na hlavě. Přečíst si o něm můžete i knihu, jmenuje se "
Rytíř na kajaku" a vyšla v roce 1988 v nakladatelství Albatros.
Slavně neslavná jízda Petra Voka po Vltavě
Za nejstarší "rekreační plavbu" se dá považovat dobrodružná výprava renesančního šlechtice
Petra Voka z Rožmberka, který si jednou usmyslil (ještě před Václavem Zachařem), že na
lehké loďce, speciálně pro něj postavené, spluje
Vltavu ze
Šumavy, až do
Prahy. Na této plavbě se však
málem za bouře utopil. Z rozvodněných vln byl na poslední chvíli zázračně zachráněn a za svou záchranu nechal postavit
Vyšebrodský klášter.