Úvod > Aktuality > Eliška Krásnohorská: 170. výročí narození

Eliška Krásnohorská: 170. výročí narození

Vydáno 12. listopadu 2017 Kultura
Elišku Krásnohorskou známe jako básnířku, spisovatelku a autorku libret k několika operám, například k Hubičce, Tajemství nebo Čertově stěně od Bedřicha Smetany. Dáma, která se zabývala ženským emancipačním hnutím a zasloužila se o vznik Minervy, prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě, se narodila před 170 lety.
Pro Elišku se stala osudovým městem Praha: v Husově ulici na Starém Městě se 18. listopadu 1847 narodila, navštěvovala soukromý ústav pro ženské práce na Malé Straně, do společnosti poprvé vstoupila v salonu u Palackých v tehdejší Pasířské ulici, dnes Palackého, v Černé ulici na Novém Městě 26. listopadu 1926 zemřela a její náhrobek najdete na Olšanských hřbitovech. Připomíná ji několik pamětních desek i pomník na Karlově náměstí, který se vztahuje zejména k blízké Resslově ulici. V budově naproti kostelu sv. Václava totiž sídlil Ženský výrobní spolek český, který vznikl roku 1871 zásluhou Karoliny Světlé. Ta byla pro mladší kolegyni průvodkyní jak v literatuře, tak v ženském emancipačním hnutí. Eliška se stala redaktorkou Ženských listů a později i předsedkyní Ženského výrobního spolku.
 

Minerva: první dívčí gymnázium v Evropě

Boj o zlepšení podmínek vzdělání pro dívky a ženy, kterému Eliška věnovala řadu let, dnes možná zní úsměvně, ale ona sama dobře věděla, zač bojuje: v její době končilo vzdělávání dívek přibližně ve dvanácti letech a zaměřovalo se zejména na ruční práce a cizí jazyky. Pro zvídavou dívku to bylo málo, ale když později zjistila, že spousta dívek získá mnohem menší vzdělání než ona sama, začala usilovat o vznik prvního českého dívčího gymnázia a možnost studia žen na vysokých školách.

Její snahy se naplnily v roce 1890, kdy v Praze pod patronátem Spolku Minerva vzniklo první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Z původních dvou místností ve Vojtěšské ulici poblíž tehdy nově otevřeného Národního divadla se ústav několikrát stěhoval a dnes je jeho přímým pokračovatelem Gymnázium Elišky Krásnohorské v Ohradní uliciPraze-Michli.
 

Svéhlavička: plagiát nebo originál?

Zatímco ve své době byla Krásnohorská uznávanou autorkou a kritičkou, dnes si názvy jejích básnických sbírek vybaví jen málokdo – říkají vám něco názvy Z máje žití, Ze Šumavy, Letorosty nebo Rozpomínky? Známější jsou její libreta k operám Bedřicha Smetany či Zdeňka Fibicha, a překlady světových autorů, například díla Puškina, libreto Bizetovy opery Carmen nebo Byronova Childe Haroldova pouť. Největší úspěch z jejích děl paradoxně sklidila – a dosud sklízí – série dívčích románů o Svéhlavičce.

Právníci by dnes Svéhlavičku rozcupovali ještě před prvním vydáním: nápad totiž nepocházel od Krásnohorské, ale od německé spisovatelky Emmy von Rhoden (1829–1885), autorky románku Der Trotzkopf, překládaného jako Tvrdohlavá Bětka. Krásnohorské knížku podstrčil nakladatel Rudolf Storch s tím, že by rád dílo předložil českým čtenářkám, mírně upravené „dle našich domácích poměrů.“ Krásnohorská sice dílo dle vlastních slov „zušlechtila“ a vybavila vlasteneckými tóny, ale přesto německou Bětku využila víc, než by se slušelo, alespoň zpočátku. Emma von Rhoden se bránit nemohla, neb v té době už byla po smrti, a čtenářkám to bylo jedno: na úspěch prvního dílu Svéhlavičky, který vyšel v roce 1887, navázala Krásnohorská pokračováním Svéhlavička nevěstou, Svéhlavička ženuškou a Svéhlavička babičkou. Svéhlavička se stala nejvydávanější spisovatelčinou knihou a rok po její smrti byla dokonce zfilmována.
 

Co byste ještě měli vědět o Elišce Krásnohorské?

  • Nadání, umělecké sklony i estetické cítění zdědila Eliška po rodičích; otec maloval, matka v mládí psala jednoduché verše, k nimž si malovala obrázky.
  • Eliška se ve skutečnosti jmenovala Pechová. Její otec se dlouho snažil prokázat příbuzenství se starobylým rytířským rodem Pechů z Krásné Horky. Nezdařilo se, a tak si alespoň na památku jeho marného úsilí dcera zvolila umělecký pseudonym Krásnohorská. 
  • Zmínky o manželovi a dětech v jejím životopise nenajdete, Krásnohorská totiž celý život trpěla těžkým revmatismem. V roce 1868 jí lékař v lázních Sedmihorky otevřeně sdělil, že se svým zdravotním stavem by se ve vlastním zájmu neměla vdát ani mít děti.
  • Nemoc nakonec jednu z nejčinorodějších žen 19. století přinutila vzdát se vedení Minervy, funkce předsedkyně Výrobního spolku i redigování Ženských listů. Kolem roku 1911 se Eliška Krásnohorská stáhla z veřejného života a o jejích posledních letech se nedochovaly prakticky žádné zprávy.
  • Socha Elišky Krásnohorské z bílého mramoru na Karlově náměstí by nebyla ničím výjimečná, kdyby Praha neměla specifický smysl pro humor: hned naproti v parku za rušnou křižovatkou se totiž tyčí pomník z tmavé žuly, oslavující spisovatelku Karolinu Světlou. Pointa? Nedomlouvejte si tu rande, protože vás protějšek nebude vědět, zda myslíte Světlou nebo světlou.
Karlovo náměstí v Praze - největší pražské historické náměstí

Karlovo náměstí v Praze - největší pražské historické náměstí

Karlovo náměstí bylo při založení Nového Města pražského v roce 1348 určeno za centrum jižní části Nového Města. Karel IV. se svými staviteli navrhl plán, sám se snad i osobně podílel na vyměřování, zakládal hlavní opěrné body, tržiště a kostely.