Ani
Mary Pickfordová, která jako vůbec první filmová herečka na světě získala smlouvu na jeden milion dolarů, ani
Elvis Presley: první hvězdou šoubyznysu se stala už o desítky let dříve francouzská divadelní herečka
Sarah Bernhardt. A to v době, kdy neexistovaly film a televize, a kdy cesta na světové turné netrvala pár hodin, ale počítala se spíš na týdny a měsíce. Charismatická a nesmírně nadaná herečka dosáhla během své šedesátileté kariéry impozantních úspěchů a kdekoliv se objevila, provázelo ji podobné šílenství jako současné filmové hvězdy. Když v roce 1923 ve věku 79 let zemřela, na hřbitov Père Lachaise ji prý doprovodila celá Paříž. Přesto bychom ji tak dobře neznali, nebýt
Alfonse Muchy.
Mucha: ve správnou dobu na správném místě
Tou správnou dobou byly Vánoce 1894, oním správným místem pařížská
Lemercierova litografická dílna.
Alfons Mucha v té době byl ve Francii už sedm let, z nichž velkou část strávil na studiích na akademiích Julian a Colarossi. Vydělával si jako příležitostný ilustrátor a když koncem roku pomáhal příteli v Lemercierově tiskárně, zavolala tiskaři a nakladateli Lemercierovi sama slavná herečka. Začátkem ledna 1895 se v
divadle Théâtre de la Renaissance chystala premiéra nové inscenace
hry Gismonda od
Victoriena Sardoua. Sarah hru režírovala a zároveň v ní hrála, ale potřebovala nové plakáty. A protože byly Vánoce a všichni Lemercierovi umělci měli dovolenou, nakladatel se obrátil na toho, koho měl po ruce: na Muchu.
Malíř další den přinesl návrh plakátu s neobvyklým formátem: více než dva metry dlouhý a tři čtvrtě metru široký. Sarah Bernhardt na něm byla zobrazena v jemných pastelových barvách jako vznešená byzantská princezna s palmovým listem v ruce, zlacené pozadí kolem její hlavy připomínalo svatozář. V tiskárně se návrhy moc nelíbily, kvůli délce se navíc plakáty musely tisknout po částech, ale umělkyně byla nadšená. Když po několika dnech plakáty zaplavily Paříž, Francouzi zcela propadli novému
stylu „Myša“, jak vyslovovali nezvyklé malířovo jméno.
Plakát s Gismondou
Kolem
plakátů s Gismondou se rozpoutalo šílenství, jaké dnes jen stěží dokážeme pochopit. Jak uvádí
Nadace Mucha, plakát se přes noc stal předmětem touhy sběratelů, mnozí z nich se jej snažili získat nejrůznějšími nezákonnými způsoby, podpláceli lepiče plakátů nebo se v noci vydali ven a sami si Gismondu vyřezávali z plakátovacích ploch.
Jiří Mucha, malířův syn, ve vzpomínkách uvádí, že plakátů s Gismondou Lemercier vytiskl asi 4000 kusů. Sarah Bernhardt, jedna z prvních hereček, která vytušila sílu a možnosti masové reklamy, na jejich prodeji vydělala 130 tisíc franků a od Lemerciera žádala navíc odškodné 5000 franků za 550 kusů, které prý prodal pod rukou. A
Mucha? Ten sice obdržel honorář pouhých 150 franků, ale zato v dalších letech od Sarah dostal řadu zajímavých a lukrativních zakázek na plakáty, scénografii, kostýmy i šperky.
Malíř a herečka: legendy, drby a zaručené zprávy
Na příběh o slavné herečce a neznámém kreslíři se postupně nabalila spousta legend. Není pravda, že Mucha herečku proslavil: ta už byla slavná několik desítek let a zažívala závratnou kariéru. O více než patnáct let mladší malíř skutečně jen dokázal popadnout příležitost za pačesy. Naopak, to Sarah proslavila Muchu.
Herečka používala jeho plakáty jako reklamu a díky nim se z ní stala skutečně světová ikona, ale Mucha nebyl jejím dvorním výtvarníkem a zřejmě s ní ani neměl žádnou smlouvu, alespoň v malířově pozůstalosti se takový dokument nenašel. Rozhodně na ni neměl monopol: z dvaadvaceti her, v nichž
Sarah Bernhardt v následujících šesti letech hrála a které v divadle uvedla, Mucha připravoval sedm plakátů. Dobře ale věděla, že v něm našla poklad:
„Jemnost vaší kresby, originalita vašich kompozic, obdivuhodný kolorit vašich plakátů a vašich obrazů, to všechno Pařížany okouzlí..., drahý Mucho," napsala mu ve vzkazu, který umělec otiskl v katalogu své velké výstavy.
Mucha vytvořil plakáty k inscenacím
Dáma s kaméliemi (1896),
Lorenzaccio (1896),
La Samaritaine (1897),
Médea (1898),
La Tosca (1898) a
Hamlet (1899). U všech použil osvědčený postup, který se vyplatil u Gismondy: štíhlou padesátiletou herečku podlouhlý formát opticky prodloužil, navíc ji Mucha nepochybně maloval tak, že vypadala mladší než ve skutečnosti.
A nakonec všetečná otázka: měli spolu něco? Zřejmě ne, Mucha sice v Paříži nežil jako mnich, ale měl rád moravské dívky „krev a mlíko“, Sarah jeho typ rozhodně nebyla. Zřejmě ani on její, herečka si navíc na nezájem ze strany mužů nemohla stěžovat.
Muzea a galerie, kde se setkáte s Muchou i Sarah Bernhardt
Muchovy divadelní plakáty pro
Sarah Bernhardt nechybí v žádné expozici děl
Alfonse Muchy, s jedinou výjimkou: tou je
Slovanská epopej, vystavená na
zámku v Moravském Krumlově.
Expozici Alfonse Muchy najdete i v jeho rodných
Ivančicích, navštívit můžete i
Muzeum Alfonse Muchy v Praze a také
zámek Zbiroh s unikátní
výstavou Muchových fotografií. Ty malíř vytvořil během svého pobytu na zbirožském zámku v letech 1910 až 1928: právě tady, v dnešním noblesním
Muchově sále, totiž vznikal monumentální
cyklus Slovanské epopeje.
S
Kudy z nudy se také můžete vydat na tři výlety, a to
po stopách Alfonse Muchy jižní Moravou, za jeho
známými i méně známými díly v Česku a také na
výstavu Květinové světy; ta se věnuje ikonickým dílům s květinami, které jsou neodmyslitelnou součástí Muchova stylu.
Co možná nevíte o Sarah Bernhardt
- Nejznámější rolí Sarah Bernhardt byla Dáma s kaméliemi, divadelní hra, kterou napsal Alexandre Dumas mladší. Sarah v ní hrála od roku 1880 desítky let, a dokonce hrála hlavní roli i v němém filmu z roku 1911, když jí bylo již šedesát sedm let.
- Roku 1905 utrpěla úraz kolena, po deseti letech podstoupila amputaci pravé nohy pod kyčelním kloubem.
- I s tímto hendikepem se proslavila jako politická aktivistka, která za první světové války vystupovala na improvizovaných jevištích ve stanech, stodolách a lazaretech pro francouzské vojáky.
- Sarah Bernhardt nebyla jen herečka, ale také pěvkyně, malířka, sochařka, šperkařka a designérka, napsala také několik divadelních her a románů.
- Určovala módní trendy ve světě módy i účesech, spolupracovala s módními tvůrci i klenotníky, a vytvářela vlastní kolekce.
- Ráda se fotografovala, nebála se výstředností ani skandálů. Mimo jiné se nechávala fotit v rakvi, v níž prý ráda spala.
- Vstupní halu jejího sídla u parku Monceau v 17. pařížském obvodu zdobí plakát inscenace Samaritánka.
- Ve svém pařížském bytě chovala řadu zvířat, kromě psů a koček i geparda a dokonce lva. Lidé v okolí se ale báli, a tak se proti zvěřinci zvedla vlna nevole provázená peticemi. Šelmy musely z domu.