Říká se tomu ambivalentní pocit, tedy neurčitý. Takový pocit vás vyvolá unikátní
výstavu gotického a renesančního umění v Krušnohoří ve
Valdštejnské jízdárně v Praze.
Výstava je výborná, profesionálně udělaná, exponáty skvěle popsané a nasvícené. Popisky stručné, ale vyčerpávající, katalog výpravný.
Ale je tu jedno ale. Vystavují se zde exponáty z okolí měst
Mostu, Teplic,
Litoměřic,
Kadaně,
Chomutova,
Děčína a
Ústí. Spatřit můžete hlavně
dřevěné madony a
deskové oltáře. Tedy něco, co je atraktivní pro odborníky nebo pro lidi s vážným zájmem o umění, případně lidi z dané oblasti.
Jak ale přilákat na výstavu i ty, které statické umění nudí?
Řešením může být upozornění na detaily. Protože, když se zadíváte na zdánlivě nudná umělecká díla, najdete v nich několik detailů, která potěší i kulturního ignoranta.
Plešatý Ježíš Kristus
Na výstavě zaujmou dvě velké sochy
ukřižovaného Krista. Jedna pochází z křížové chodby
kadaňského františkánského kláštera a druhá je z
kostela sv. Materny v Ústí nad Labem. Ta první pochází z období kolem roku 1516, ta druhá z let 1460- 1470.
Obě jsou typické expresivním výrazem anatomicky věrného Kristova těla, na obou jsou zbytky původní polychromie, na obou se zdůrazňují krvácející rány, ale co každého zaujme, je fakt, že Kristus je plešatý. Pro neznalé to může být šok, protože jsme zvyklí na jistotu, že Ježíš je vždy zobrazován s dlouhými vlasy. Proč tedy
plešatý Spasitel? Souvisí to s dobovým prožíváním Kristova tělesného utrpení. Emotivní působení soch bylo posilováno nasazením paruky z pravých či žíněných vlasů a trnové koruny spletené ze skutečných větví. Paruky se však většinou nedochovaly a tak na nás hledí ze stěn tvář bezvlasého Krista.
Na výstavě si ale můžeme prohlédnout, jak vypadal Syn Boží s parukou. Je zde totiž i malá socha Odpočívající Kristus z let 1515-1520, která také pochází z
františkánského kláštera v Kadani. Žíněná paruka, trnová koruna, tělo poseté ranami po bičování - podobných parukových Kristů se pod
Krušnými horami dochovalo více, na výstavě je tato jediná.
Těhotná Panna Marie s odhaleným Ježíškem v bříšku
Uprostřed výstavy také najdete sochu
Panny Marie v naději z Květnova. Pochází z
Bavorska a byla zhotovena v 80. letech 15. století. Je předmětem kultu doloženého od pozdního 16. století až do současnosti.
Socha je sice trvale uložena v depozitáři diecéze litoměřické, ale původně stála na hlavním oltáři kostela
Navštívení Panny Marie v Květnově (Blatno) u Chomutova. Ruce má sepjaté v gestu modlitby a její čelenka v rozpuštěných vlasech symbolizuje panenství.
Nás však zajímá malý otvor v bříšku Panny Marie, protože v něm je vložena mladší postavička Ježíška, paradoxně oblečeného. Je to malý rozmilý detail, který velmi zlidšťuje postavu Ježíšovy matky a k níž mnoho křesťanů chová velkou úctu.
Spící strážce z Pašijového oltáře
Obraz od
Hanse Hesseho z roku 1522 malovaný temperou na dřevěné desce se nachází na tzv.
Pašijovém oltáři z
Roudnice nad Labem. Vystaveny jsou scény
Zmrtvýchvstání Krista a také
Kristus před Kaifášem. Nás však ale nejvíce zaujala postava spícího strážce v levé části Zmrtvýchstání. Tehdejší malíři sice zachycovali scény z minulosti, ale zobrazovali tehdejší zvyklosti všedního života včetně oblékání. Všimněte si, jak pestrobarevně chodili lidé v období středověku a raného novověku. Svět našich předků byl barevnější a pestřejší. Tuto skutečnost si možná nechceme moc přiznat, protože se stále domníváme, že pokrok jde stále dopředu a že kvalita života je stále lepší a lepší. Zajímavé jsou i naturalistické detaily postav jako vypracovaná stehna.
Nazí Ježíšci a jeden z nich cumlající prst
Výstava také ukazuje soubor Madon s Ježíškem v náručí. I když většinou jsou zobrazovány podobně, tedy postava ženy držící na pravé ruce svého syna, jsou mezi nimi rozdíly. Co však mají společného, je skutečnost, že Ježíšek je často nahý, zavalitý a s odhalenými genitáliemi. Odkazuje se tak na lidskou přirozenost Spasitele a na možnost setkat se s ním při individuální modlitbě – v duchu tendencí dobové zbožnosti. Prohlédnout si tak můžete různé baculaté
Ježíšky Madon z Bečova u Mostu (1364-1368), ze Slatiny pod Házmburkem (1375-1385), z Údlic (počátek 15. století), z Kerhartic (1361-1368) a také
Ježíška na plastice Sv. Anny Samotřetí z Ústí nad Labem (1515-1520). Snad nejvýmluvnějšími příklady lidskosti malého Spasitele je, jak se natahují ke své matce nebo ten, kterého drží
Madona ze Zahražan u Mostu (1375-1380). Jeho prst v ústech představuje detail plný lidské přirozenosti a zranitelnosti.
Zvláštní tvor na stole při Poslední večeři Páně
Reliéf z Třebenic (kolem 1520) je pozůstatkem většího oltářního celku. Zachycuje moment, kdy Kristus svým učedníkům oznamuje, že jeden z nich ho zradí. Kristus sám podává Jidášovi do úst skývu chleba, čímž ho označuje za zrádce.
Otázka ale je, co mají apoštolové přichystané za pečínku na stole? Britský časopis
The International Journal of Obesity publikoval zajímavou studii, v níž bylo analyzováno 52 slavných
Posledních večeří namalovaných od roku 1000. Protože umění napodobuje život, odrážejí se tyto změny i v obrazech a reliéfech nejslavnější večeře v dějinách.
Dva profesoři a jeden presbyteriánský duchovní došli s pomocí počítače k závěru, že v poměru k hlavám stolovníků se talíře zvětšily během tisíciletí o 65,6 procenta, porce na talířích o 69,2 procenta a kousky chleba o 23,1 procenta. Pokud šlo rozeznat, co malíři Kristovi a apoštolům servírovali, byla to v 18 procentech případů
ryba, ve 14 procentech
jehněčí a v sedmi procentech
vepřové.
V našem případě se zdá, že v Krušnohoří se na počátku 16. století servírovalo při slavnostních večeřích především jehněčí.
Stojí za povšimnutí i to, že zobrazení hodovníci mají takové detaily, jako například podbradky, jejich podoba byla totiž přímo inspirována lidmi, žijícími v době stvoření díla.
Tak co, zajdete na výstavu? Pokud vás i přesto nebude zajímat, doporučujeme si zde aspoň dát kávu. Zdejší
kavárna má totiž výhled do přes zimu zavřené
Valdštejnské zahrady.