13 autorských realizací se ptá, jaké je umělecká pravda. Téma odkazuje na vztah mezi vědou a uměním nebo na střet poetického a exaktního myšlení.
Autoři: Sochy v ulicích – Brno Art Open 2017
Kurátor: Tomáš Knoflíček, Libor Novotný
Autoři: Vasil Artamonov / Alexey Klyuykov; Ján Gašparovič /SK/; Barbora Zentková / Julia Gryboś /SK, PL/; Tomáš Hlavina; Pavel Karous; Krištof Kintera; Martin Kochan /SK/; Josef Mladějovský; Oldřich Morys; Helmut Smits /NL/; Pavel Sterec; Philip Topolovac /D/; Christof Zwiener /D/
Šestý ročník přehlídky Sochy v ulicích – BAO 2017 vymezený mottem „Báseň a pravda“ logicky navazuje na záměr předchozích ročníků rozvíjet téma „výtvarné umění a jeho funkce ve veřejném prostoru“. Roli odborného garanta pro BAO 2017 přijal Marek Pokorný, v minulosti ředitel Moravské galerie a současný umělecký manažer ostravské galerie Plato. Marek Pokorný se rozhodl vyzvat ke kurátorské spolupráci Tomáše Knoflíčka a Libora Novotného, zakladatele a autory analogické akce Kukačka, pořádané od roku 2010 v Ostravě, ovšem bez pevného institucionálního zázemí.
Prostřednictvím třinácti realizací, třinácti autorských perspektiv se letošní ročník přehlídky Sochy v ulicích zamýšlí nad otázkou tzv. umělecké pravdy a poukazuje na její možnou vnější souvislost s aktuálním fenoménem post-pravdy. Zastřešující téma vycházející z výroku J. W. Goetheho, Báseň a pravda / Dichtung und Wahrheit odkazuje na vztah mezi vědou a uměním, či obecně střet poetického a exaktního (mechanického) myšlení.
KURÁTOŘI PŘEHLÍDKY O TÉMATU DICHTUNG UND WAHRHEIT
Jedním z nejviditelnějších paradoxů současného světa je náš rozporuplný přístup k pravdě. Na jedné straně trváme na tom, že při jejím hledání není prostor pro subjektivitu, a odmítáme jiné než domněle racionální argumenty. Na straně druhé však nemáme sílu ani touhu argumenty ověřovat a snadno podléháme instantním řešením dovedně zaobaleným do kvaziobjektivního jazyka. Žijeme v době post-faktické, nehledáme proto pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.
A co to může znamenat pro umění, které se jako nejednoznačná forma výpovědi posledních dvě stě let propadá žebříčkem lidských činností vztahujících se k pravdě? Stejně jako víra či náboženství se dostalo do defenzivy v okamžiku, kdy se všeobecná tendence lidského myšlení oddala důvěře ve vědeckou metodu a v přesné, racionální pojmy. Nezapadlo a nezapadá do uzavřeného rámce vědeckého myšlení, nenabízí jednoznačné odpovědi, a i když o něm v minulosti platilo přesvědčení, že disponuje schopností dotýkat se pravdy, dnes je vystaveno spíše nedůvěře a všeobecné skepsi.
Šestý ročník přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open se zamýšlí nad otázkou tzv. umělecké pravdy a poukazuje na její možnou vnější souvislost s aktuálním fenoménem post-pravdy. Jestliže například americký kritik Roger Cohen spatřuje smysl současného umění v hledání pravdy, pro niž musí být občas přizpůsobena i fakta, nelze v tom nevidět podobnost s post-faktickým nakládáním s informacemi. Na faktech nesejde, důležitější jsou emoce. A připomeňme ještě jednu možnou souvislost. Jak umění, tak post-pravda jsou sebereferenční. Umění se v kruhu zacyklených odkazů a tautologií pohybuje desítky let, během nichž si kolem sebe vytvořilo úctyhodnou bariéru, dělící svět na insidery a ty, kteří se stále nejsou ochotni smířit s faktem, že se otázky po pravdě a dobru oddělily od otázek krásy. Je tedy umělecká pravda předznamenáním současného fenoménu post-pravdy? A sarkasticky řečeno, neznamená to tedy, že život konečně doběhl umění (v duchu Wildeova výroku, že „život je zrcadlo a umění skutečnost“), ačkoli trochu jinak, než si avantgarda kdysi nejspíš představovala?
Vedle této, snad poněkud jízlivé otázky se přehlídka zaměřuje i na související témata, zejména na vztah umění a vědy či obecně střet poetického a exaktního (mechanického) myšlení. Odtud také Goetheův výraz „Dichtung und Wahrheit“ (Báseň a pravda) v mottu akce, jenž současně slouží jako rámec pro postižení rozporné pozice umění v současném světě. Pozice, zatížené břemenem minulosti, z něhož plyne řada nedorozumění ve smyslu odlišných nároků a očekávání umělce na jedné straně a publika na straně druhé.
Do jaké míry je současné umění schopno dostát své tradičně nárokované roli nositele lidského poznání? Je schopno na tomto poli poskytnout regulérní alternativu k vědě? A pokud ano, jakými prostředky? Má si uchovat nejednoznačnost výpovědi, či hledat cesty, jak posílit svou exaktnost? Podle Wernera Heisenberga věda a umění vytvářely a vytvářejí během staletí lidskou řeč, v níž můžeme mluvit o nejvzdálenějších oblastech skutečnosti, přičemž souvislé pojmové systémy jsou, právě tak jako různé umělecké styly, jen jinými slovy téže řeči. Ač fyzik, nahlížel umění jako rovnocenného partnera vědy, což už zjevně neplatí. Za posledních dvě stě let se náš postoj k poznání vyvinul od kontemplativního k pragmatickému. Nejsme již motivování touhou zjistit, jaký svět doopravdy je, ale zajímá nás spíše, jak s ním naložit. Přírodní vědy se mezitím proměnily v „techniku“ a každý objev, každé nové zjištění, jako by bylo spojeno s otázkou, jaký z něho může být praktický užitek. Misky vah jsou vychýleny ve prospěch tzv. fetišismu výsledku. A protože s informacemi, které nám věda poskytuje, nakládáme jako s Flusserovými automaty – tedy černými skříňkami, u nichž kontrolujeme pouze vstupní a výstupní data – obvykle přehlížíme, že se i současné vědecké pojmy hodí jen na velmi omezenou část skutečnosti a ta zbývající, dosud nepochopená či nepochopitelná, zůstává nekonečná.