Jedna láska, jedno manželství – výstava Roberta Vana v Praze

Portréty gay a lesbických párů, které touží po možnosti uzavřít manželství stejně jako páry heterosexuální, nafotil světoznámý fotograf Robert Vano.
 
Robert Vano objel při fotografování výstavy půl republiky. Vyfotil třináct párů v různých situacích. Některé vychovávají děti, jiné společně podnikají. Všichni se milují. Se vším, co k tomu patří – jen právo uzavřít manželství jim chybí. „Já si myslím, že je úplně jedno jestli se jedná o gaye, lesby nebo to jsou heteráci. Když dva lidi se mají rádi a chtějí se vzít, mělo by jim to být umožněno. Už je to skoro všude, tak nevím, proč by to nemohlo být i u nás,“ říká Robert Vano. A naráží tak na fakt, že manželství pro všechny je uzákoněno ve většině zemí západní Evropy.
 
Každou fotografii zvětšenou na velký formát doprovází také krátký příběh konkrétního páru. Je z nich patrné, že gay a lesbické páry řeší stejné problémy a užívají si stejné radosti, jako páry heterosexuální. Radují se z chvil společně prožitých se svými blízkými, bojí se o jejich zdraví, řeší pracovní záležitosti. Jeden z nejsilnějších příběhů zažívají Radka s Vendulou. Radka pracuje s dětmi s poruchou autistického spektra a Vendula je lékařka na chirurgii. Obě odvádí denně obrovský kus náročné práce.

Některé příběhy, které na výstavě uvidíte:
Vendula a Radka
Radka vystudovala fyzioterapii a psychologii, pracuje s dětmi s poruchou autistického spektra. „Jindříškova rodina mě přijala jako tetu, dvakrát týdně jsem u nich a pracujeme na zlepšení chlapcovy komunikace. Je to úžasné, jaký pokrok udělal. Když slyšíte dítě, které nekomunikovalo, jak třeba ve třech letech konečně řekne „máma“, vhrknou vám slzy do očí,“ popisuje Radka. Večer po práci si sedá se svojí ženou Vendulou, která je chiruržka, aby probraly, co každá v práci zažila. „Někdy si říkám, když mám službu na ambulanci, že ošetřovat alkoholiky uprostřed noci není moc naplňující. Ale pak jdu na sál operovat pacienta, který za pár dní odchází domů bez bolestí, my pozorujeme ty fascinující schopnosti hojení lidského těla a jsem nadšená, že jsem si chirurgii vybrala,“ popisuje Vendula. „A pak že tenhle obor pro ženu není!“ směje se její Radka.
 
Tomáš a Tomáš
Tomášové jsou neslyšící, vychovávají společně slyšící dceru, kterou má jeden z nich z předchozího vztahu. „Jsme neslyšící a jsme gayové. To jsou dva důvody pro to, připadat si ve společnosti divně. I proto jsme nesmírně vděční, že jeden druhého máme. Je to obrovské štěstí, že jsme se našli.“ Tomášova bývalá manželka je nedoslýchavá. Všichni rodiče spolu ale mají fungující a respektující vztah a jejich dcera tak vyrůstá v lásce: „I když jsme neslyšící, umíme se domluvit,“ směje se jeden z Tomášů. Rodina totiž nemá problém třeba setkat se u Tomášovy bývalé tchýně na společném obědě. „Nedávno měla dcera oslavu narozenin a pozvala si domů spolužáky, byli jsme trochu nervózní, co řeknou na to, že má dva tatínky, někteří to asi zaznamenali, ale dcera je s tím v pohodě, tak to vlastně nikdo neřešil,“ uzavírá jeden z Tomášů.
 
Proč Jsme fér
Od roku 2006 platí v České republice zákon o registrovaném partnerství. Hodně lidí si myslí, že registrované manželství je to stejné, co manželství. Není; registrovaní partneři nemají společné jmění, nemohou po sobě dědit, nemohou společně nic vlastnit, nemají nárok na vdovský či vdovecký důchod po smrti svého partnera nebo partnerky, nemohou společně adoptovat děti. Liší se už i samotný akt uzavření partnerství, zatímco svatbu můžete mít na každé radnici, registraci můžete uzavřít pouze na 14 místech v republice.

Už 26 zemí po celém světě nahradilo registrované partnerství manželstvím. Nejenom „osvícené“ západní státy jako je Rakousko, Německo nebo třeba Austrálie, ale třeba i přísně katolické země jako je třeba Španělsko, řada zemí Latinské Ameriky nebo třeba Jihoafrická republika. Česká republika má šanci být první zemí, která manželství pro osoby stejného pohlaví uzákoní, z bloku posttotalitních demokracií.