Květa Monhartová
„Figura je nositelkou toho, co potřebuji říci. Osciluji mezi volně, ale realisticky pojatou figurou, k expresivní nadsázce, karikujícímu výrazu, k zmnožení figur nebo třeba jen k opakování hlav. Postavy také zjednodušuji až k formě znaku. Malování je činnost rozumu i srdce, zároveň velké dobrodružství.“ K. M., 2003
Květa Monhartová /1938/ pochází z Volyně, kde strávila dětství a školní věk. V padesátých letech minulého století se přestěhovala do Plzně a zde také začala její malířská cesta školením u Jaroslava Kantora.
Šedesátá léta jsou též významným impulsem pro její orientaci názorovou, literární a filozofickou. Setkání s angloamerickou poezií starší i novější (Robinson Jeffers, Emily Dickinsonová, Sylvia Planthová a zejména beatnici ji ovlivnilo natrvalo, pomohlo jí přenést se přes marasmus normalizačních let a dodnes z ní čerpá podněty pro svoji tvorbu. Kromě literatury se v této době zajímá o filozofii a hlubinnou psychologii, četba spisů Karla Gustava Junga jí otevřela cestu k objevování a uvědomování si role podvědomí v lidském životě. Paradoxem následujícího autorčina vývoje je, že v době, kdy se začíná umělecky profilovat, ztrácí možnost normálního začlenění do výtvarného života.
Tvorba Květy Monhartové se v normalizačním období 70. a 80. let (jako mnoha jiných) ocitla na okraji oficiálního uměleckého dění. Naplno se mohla realizovat až po roce 1989, kdy se stala členkou skupiny P 89, založené známou trojicí plzeňských malířů Karel Frauknecht, Miroslav Tázler a Jiří Patera. V současné době je prezidentkou tohoto uskupení a členkou Unie výtvarných umělců Plzeň. Stala se kmenovou autorkou Galerie města Plzně, intenzivně vystavovala v Česku i v zahraničí, její díla začala být zařazována do veřejných sbírek.
V devadesátých letech se i nadále autorčina práce odvíjela v tematických cyklech a vznikají polyptychy. Monotematické celky se rozšiřují, umělkyně začíná využívat i vlastní fotografie, všímá si okolí svého bydliště, které dokumentuje v obrazových příbězích, kde předměty nabývají lidské podoby. Antropomorfizace se stává hlavním principem její tvorby. Malba je živá, Humanizace sídliště v Galerii Jiřího Trnky v Plzni a na výstavě v ÚMCH v Praze v roce 2002 a 2003 je příběhem sídliště na plzeňské periférii, kde autorka žije, a důvěrně známé předměty v jejích obrazech ožívají ve figurách zastupujících charakteristické sídlištní atributy – lavičky, dětské hřiště s výrazným rukopisem a kresebnými zásahy.
Theatrum mundi můžeme v obrazech Květy Monhartové vnímat téměř doslova. Inspirace divadlem ve všech jeho podobách je patrná zejména v jejích posledních cyklech, jejichž základem se stal čtverec otáčený v polyptychu do výsledné rovněž čtvercové podoby. Větším souborem těchto prací se autorka poprvé představila na své jubilejní výstavě roku 2018 v Muzeu Kampa. Následovaly výstavy v Galerii Jiřího Trnky v Plzni, dále pak v Galerii Jindřicha Jindřicha v Domažlicích.
V roce 2023 k jejím pětaomdesátinám uskutečnilo Divadlo J. K: Tyla v prostorách foyer Nové scény velkou výstavu, která představila její tvorbu od osmdesátých let do současnosti. Následovalo představení poslední tvorby Květy Monhartové v DEPU 2015 a ještě v tomto roce v Galerii města Plzně.
Její dílo představuje jeden z vrcholů současné malířské produkce a osobitý přínos v kontextu celé české figurální malby.
Souběžně s výtvarnou tvorbou se rozvíjí i její tvorba literární. Vydala šest básnických sbírek, které také doprovodila vlastními ilustracemi. Je členkou Sdružení západočeských spisovatelů a nositelkou dvou výročních cen Plže / Plzeňský literární život /.
Milan Vácha
Akademický sochař Milan Vácha /1944/ se narodil Praze, kde žije a pracuje. Ve své profesionální výtvarné činnosti se věnuje zejména sochařské monumentální tvorbě do architektury, kresbě i grafice. V létech 1959 – 63 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze, po té na Akademii výtvarných umění v ateliéru sochařství u prof. Vincence Makovského. Akademii absolvoval po Makovského smrti v roce 1969 u prof. Karla Lidického. Dvacet let (1973 – 1993) věnoval pedagogické práci se studenty na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V r. 1991 zde byl jmenován docentem. V letech 1997 – 99 se na fakultu jako externí pedagog vrátil. Od r. 2000 je na volné noze.
Již během studií pracoval jako kamenosochař na obnově pražských památek. Mezi pozdější realizace v oboru patří např.: kopie sv. Víta na Karlově mostě, kopie erbovního štítu, lva a Karla IV. na staroměstské mostecké věži, Wimmerova kašna na Uhelném trhu či sv. Václav na zámku ve Zbraslavi.
Milan Vácha uskutečnil 22 samostatných výstav a také řady kolektivních. V letech 1978 – 2016 se zúčastnil jedenácti mezinárodních symposií.
Výběr z realizací:
2022 Busta Wolfganga Amadea Mozarta
2021 Pomník koně Marka Pola, Praha
2021 Zvěrokruh 12 znamení
2019 2022 Křížová cesta Nesení kříže (pískovec), Česká Skalice
2019 Busta Charlese de Gaulla (bronz)
2015 Pomník odboji (pískovec, bronz), Praha Stodůlky
2014 Betlém (dřevo), Lysolaje – Praha
2013 Busta Otty Wichterleho (bronz), VŠCHT Praha
2013 Živly –Sluneční hodiny (pískovec), Litoměřice
2012 Fontána do Houslí
2010 2011 Mistr Jan Hus (pískovec) Krakovec
2009 Čtyři živly a čakry (dřevo)
2008 Karmické vztahy (pískovec)
2006 Kamenná stěna s fontánou (pískovec) Praha, Sokrates
2003 Dialog (dřevo) Caerleon, Velká Británie
2003 Fontána (pískovec) Praha (soukromé vlastnictví)
2003 Mateřství (bronz) Paříž, Francie (soukromá sbírka)
2001 Madona (dřevo) Praha
1993 Jan Nepomucký (pískovec) Nepomuk
1990 Dětské hřiště–Hroch, Pelikán, Dětská klinika Motol, Praha
1988 Pomník obráncům Dukly (pískovec) Metro – Praha
1985 Svědectví (pískovec) Holandsko
1984 Rodina ( kararský mramor) Praha – Jihozápadní město
1982 Pomník bojovníků proti fašismu (žula) Tábor
1981 Koloseum (pískovec) Liberec
1980 Větrák (pískovec) Metro – Praha
1979 Dar země (pískovcová stěna) hotel Praha, Malešice
1977 Fontána (žula) úpravna vody Římov
1976 Sluneční hodiny ( kámen) Liberec
1969 Sv. Šebestián (dřevo) zámek Klenová