Výstava Setkání v krajině

Výstavní projekt „Setkání v krajině“ přináší velmi poutavé srovnání dvou výrazně odlišných výtvarných přístupů k obrazu, a to ve sféře nejsoučasnější české plenérové malby.

Původním účelem krajinomalby bylo ztvárnění přírody a lidských zásahů do ní za účelem dokumentace. Poté se přidalo zachycení počasí, denních a ročních dob a podání emocionálních dojmů, což přešlo v ucelený výrazový systém, který používáme dodnes i v jiných oborech umělecké tvorby. Nynější situace se ustálila východiskem, že všechny výrazové prostředky jsou povoleny. Tedy můžeme právem očekávat, že se autor pracující v tomto téměř „ohroženém“ žánru bude vyjadřovat co nejsvobodněji. Uvedené skutečnosti činí aktuální výstavní konfrontaci dvou silných uměleckých osobností, na tomto jistě nelehkém poli, velmi zajímavou a poučnou.

Jaroslav Valečka (1972) je mistrem ve svém úseku epicko-emocionálních sdělení. Obklopil je vyhraněným a velmi sofistikovaným stylem, v jehož rámci dosahuje neobyčejné rozmanitosti a velkého citového účinku, což bychom u takto sevřené stylizace nečekali. Přirovnala bych jeho způsob práce k tvoření básně v daktylu či jiném klasickém metru. Autor přijímá určitá omezení, avšak zcela vědomě a proto, aby mohl skrze svá díla promluvit o to silněji.

Manifestuje niternou náklonnost pociťovanou k sudetské krajině, krásné, ale současně zádumčivě melancholické, ke krajině „beze jména“, těžce zasažené válkou a komunismem. Tato krajina se mu stává místem, kde se odehrávají přírodní mystéria a mytické rituály, ve kterých zachycuje tajemné a nevyslovitelné. Fascinace vesnickými slavnostmi v sobě skrývá i něco mrazivého. Maluje daleké horizonty a citlivě sleduje proměny oblohy. Vystihuje krajiny chladné, zimní, zasněžené, krajiny žhnoucí světly ohňů, krajiny s mihotajícími se světly lidských příbytků. Sakrální aspekt umocňuje vyjádřením atmosféry soumraku, noci, úplňku, úsvitu.

Valečkovým protikladem je Zbyněk Havlín (1976), typický představitel multimediálního umělce. Vytváří si jakési „banky“, kam v průběhu tvorby ukládá své emoce, myšlenky a v neposlední řadě i opojení z fyzického zážitku kreativního procesu. Pracuje způsobem vrstvení, kdy kombinuje veškeré dostupné postupy (klasická malba, graffiti, akční malba ad.). Ve srovnání s klasickým přístupem Jaroslava Valečky bychom mohli Havlínovy obrazy charakterizovat spíše jako abstraktně-expresivní „dokumentace akcí“.

Jsou určovány snahou oprostit se od formalit zobrazování pouze viděného, jsou otiskem autorovy vnitřní představy o krajině. Působí na nás prostupností otevřených dějů a významů. Postrádají diktát, jednoznačné výklady, což odpovídá bezbřehosti (interpretace) krajiny jako takové. Člověk se musí zjemnit, aby prostoupil mezi jednotlivými šablonami a aby se obraz v mysli „rozpohyboval“. Obrazy Zbyňka Havlína vynikají velkou upřímností a uceleností tvůrčí ideje. Krajinomalby obou autorů dokazují věčnou pravdu, že nezáleží na tom, jak dílo vzniká, důležité je jeho působení na nás, diváky.

Rea Michalová kurátorka výstavy