Výlet po stopách H. Ch. Andersena

Možná to také bude znít jako pohádka, ale slavný dánský pohádkář České Švýcarsko opravdu navštívil. Ostatně toulky po Evropě se pro Hanse Christiana Andersena staly téměř každoročním zvykem a často přitom zavítal do českých zemí. O tom, jak se mu vedlo v květnu a červnu 1831, kdy přes Hamburk, Halle, Lipsko, Míšeň a Drážďany dorazil do Česko-Saského Švýcarska, přes Pravčickou bránu se vydal do Hřenska a pak parníkem po Labi zpět do Drážďan a do Kodaně, napsal Andersen knížku. Jmenuje se Zpráva o cestě do Saského Švýcarska a česky vyšla v roce 2010.
 

Cesty spisovatele Hanse Christiana Andersena vedly přes celý kontinent, od skandinávských zemí přes Německo až do Anglie a Skotka, na Pyrenejský poloostrov, do Itálie, do Řecka či Orientu. Jeho pobyty připomínají četné pomníky a pamětní desky. Ve vesnici Sestri Levante poblíž Janova v takzvané Zátoce pohádek (Baia di Favola), kam zavítal prý jen pro okouzlení jejím názvem, se na Andersenovu počest koná každoroční festival. V Bratislavě jsou zase pyšní na jeho výrok z roku 1841: "Žádáte mne, abych vám vyprávěl pohádku. K čemu? Vždyť vaše město je pohádkou".
 

Doufejme, že to myslel dobře; Andersenovy pohádky totiž málokdy mívají šťastný konec. Stejně nešťastně a trpce končily i jeho ryze platonické známosti, a tak alespoň o cestách lze říci, že ty mívaly šťastné konce: Andersen se vždy v pořádku vrátil domů do Kodaně a své zážitky, pečlivě zachycené v cestopisech a denících, popsal v mnoha knížkách.
 

Říká se, že české země prý Andersen navštívil osmkrát. Českému Švýcarsku patřila hned první cesta, byť šlo spíš jen o krátké nahlédnutí z Německa. Podruhé, v roce 1834, přijel do českých zemí z druhé strany, cestou z Vídně. Zdržel se osm dnů; líbilo se mu v Praze i v Teplicích, které v té době prožívaly vrchol své lázeňské slávy, prohlédl si i pomníky na bojišti u Chlumce z roku 1813. Další zastávka v českých zemích se odehrála roku 1841 při velké orientální expedici, která končila až v Cařihradu. Tehdy se v Týnském chrámu poklonil památce slavného krajana astronoma Tychona Brahe, prohlédl si Karlův most a parníkem Bohemia odplul do Drážďan.

Do Prahy se Andersen podíval ještě v březnu 1846, kdy po obědě v Thunovském paláci na Malé Straně uspořádal autorské čtení a pro cestu dál do Vídně poprvé využil novou železnici z Prahy přes Olomouc. K této návštěvě zřejmě patří ponuré líčení pražského ghetta, které zcela potlačilo pěkné dojmy z vycházky na Hradčany a do Valdštejnského paláce. Židovská čtvrť prý byla strašná, hemžilo se to tu ženami, starci, dětmi, a vše to křičelo, smálo se a hádalo. Stará synagoga prý páchla prý po cibuli, až musel spisovatel vyjít na vzduch hřbitova, ale ani tady nebyl spokojen.

Náladu si však Andersen spravil při dalším pobytu, v létě 1851, kdo na cestách doprovázel vnuka svého mecenáše. Ukázal mu tehdy to nejlepší z Čech: Prahu (zřejmě bez Josefova), Teplice a samozřejmě Pravčickou bránu – pohádkové místo v pohádkové krajině, jako utkané z Andersenových příběhů.