Úvod > Výlety > Výlety s příběhem > Výlet do Valašských Klobouk za malířem Bohumírem Lindauerem
Výlet do Valašských Klobouk za malířem Bohumírem Lindauerem
">

Výlet do Valašských Klobouk za malířem Bohumírem Lindauerem

Nepatrná náhoda s dalekosáhlými důsledky, tak by se dal označit moment, kdy plzeňský rodák Bohumír Lindauer na útěku z vlasti nastoupil v Hamburku na špatnou loď. Omylem se tak dostal na Nový Zéland – a tam se natolik proslavil, že je dodnes považován za zakladatele moderního umění, významem srovnávaný třeba s naším Josefem Mánesem. V roce 2014 si připomínáme 175. výročí jeho narození.

V Česku je Bohumír Lindauer téměř neznámý, ostatně i většina jeho tvorby zůstává právě na Novém Zélandu. Své křestní jméno navíc přeložil do němčiny, takže se mnohem častěji můžete setkat s variantou jména Gottfried Lindauer. Jmenuje se po něm ulice v centru Plzně a nějkolik jeho obrazů byste našli i ve sbírkách Západočeské galerie.

Z Plzně až na Nový Zéland

Kampe Cyrila a MetodějeBohumíra Lindauera přivedla do hamburského přístavu především nechuť nastoupit vojenskou službu v rakouské armádě. Dobře věděl, co dělá; bylo mu už pětatřicet let, vyučil se zahradníkem, sedm let studoval na malířské akademii ve Vídni a měl za sebou i pár velkých prací. V roce 1860 například pro výzdobu novogotické kaple sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách zhotovil osm fresek a 21 obrazů; ty bývají uloženy v depozitáři, ale na vlastní oči je můžete například vidět při cyrilometodějských oslavách.

Hrozící nástup na vojnu odvracel portrétováním plzeňských důstojníků, jejich manželek i dalších lokálních veličin, vycestoval do do Polska, kde učil malbě mladé šlechtičny, a také do Ruska, kde vytvořil několik chrámových obrazů. Když se vrátil do Plzně, armáda na sabe nenechala dlouho čekat – a tak se Bohumír Lindauer vypravil do Hamburku a odtud na parníku Reichstag dál do světa...

…až přistál na Novém Zélandu

MaořiKdyž 6. srpna 1874 přistál v Port Nicholsonu, dnešní části Wellingtonu, uměl prý jediné anglické slovíčko: "Yes". Pilně se tedy učil jazyk a mezitím dělal to, co uměl nejlépe: fotografoval a maloval. Záhy se z něj stal velmi úspěšný portrétista nejen koloniálních Britů, ale také domorodých Maorů. Těm podivný běloch učaroval – nejenže s nimi jednal jako se sobě rovnými, ale k náčelníkům se choval jako ke skutečným králům ostrova. A tak zatímco někteří soudobí kritikové Lindaureovi vytýkali, že se s detaily jejich oděvů, tetováním i etnickými doplňky vykresluje příliš dopodrobna, etnografové jsou mu za jeho preciznost dodnes vděční.

Zpět do Evropy? Jen na návštěvu!

Nový ZélandNový Zéland Lindauera rozhodně nezklamal. Oženil se, měl dva syny a s výjimkou několika návštěv Evropy až do své smrti žil ve vlastním domě s ateliérem v Pinfold Road nedaleko Woodwillu. Jako vyučený zahradník se také pečlivě staral o okolní zahradu; některé ze stromů, které vlastnoručně zasadil, tu rostou dodnes. Lindauer stál u vzniku významné galerie Partridge Galery v Aucklandu; ve stejném městě má pomník a bylo po něm pojmenováno i první novozélandské šampaňské.

Lindauer zůstával ve spojení s českými vlastenci i s rodnou zemí: Náprstkovu muzeu v Praze věnoval kromě některých maorských předmětů i dva své portréty. O jeho první návštěvě Evropy a také Prahy v letech 1900–1902 se zmiňuje i cestovatel Kořenský. Jeden postřeh za všechny: Lindauer zvyklý na novozélandskou volnost, nesrovnatelnou s poměry v Rakousko-Uhersku, se prý v Praze necítil ve své kůži. Tu zjevně nechal na Novém Zélandu.

Zemřel roku 1926 a je pochován na woodwilském hřbitově společně s manželkou Rebeccou. Jeho obrazy jsou vystaveny v Auckland City Art Gallery a v dalších novozélandských muzeích a galeriích.

Celý popis