Slunná jihoitalská
Kalábrie byla 1. ledna roku 1711 svědkem zrození neobyčejné osobnosti Rakousko-Uherské monarchie,
legendárního válečníka Františka Trencka. Samotný Františkův příchod na svět neproběhl hladce – porodní bába zjistila, že dítě se narodilo přidušené a co nevidět zemře. Uchýlila se proto k prastaré oživovací metodě, totiž celé novorozeně
ponořila do vína, které dítě přivedlo zpět k životu. Říká se, že takto „pokřtěnému“ člověku se bude smrt vyhýbat. A mohlo by se zdát, že tomu ve Trenckově případě, skutečně tak bylo. Jeho otec ho odmala připravoval na vojenskou dráhu. Už
v šesti letech vzal syna sebou
do bitvy u Bělehradu.
Povahou byl baron Trenck rozdvojenou osobností: ve společnosti dokázal být veselým a slušným zábavníkem, ve válečné vřavě
nesoucitným, živelným a násilnickým démonem, kdy nepřátelům stínal hlavy a zajatce napichoval na kůl. Mimo jiného, vynikal neuvěřitelnou tělesnou zdatností a silou – dokázal jednou ranou useknout býkovi hlavu. Hovořil plynně sedmi jazyky, zpíval a hrál na housle. Pro ženy se urostlý voják stával magnetem, a která jej nechtěla dobrovolně, tu si vzal násilím. Pro svou nezkrotnou povahu časté konflikty byl
několikrát vyloučen z armády rakouské i zahraniční a nejednou jej odsoudili k trestu smrti z něhož se mu podařilo vždy nakonec uniknout.
V
roce 1740 nastoupila na trůn mladá
císařovna Marie Terezie, která měla velké problémy udržet říši pohromadě proti koalici koalici Francie, Pruska, Bavorska a Turecka. V čase těchto válek o rakouské dědictví se císařovně na pomoc nabídl právě mladý baron se svou kontroverzní
jednotkou pandurů – vycvičených nemilosrdných násilníků (kteří si mohli vybrat buď
šibenici, nebo vojenskou službu) z oblasti dnešního Chorvatska, kde měl baron Trenck své panství. Muži byli dobře vyzbrojení a vytrénovaní neustálými boji s Turky při státní hranici. Panduři nedostávali žádný žold, nýbrž měli právo na válečnou kořist, které také vehementně uplatňovali.
Služba v Trenckově jednotce byla něco mezi
vojnou a dobře
organizovaným zločinem. Panduři si měli počínat jako divoké šelmy, v noci pronikat do nepřítelova týlu, přepadat tábory, lovit kurýry, otevřít do kořán brány pro vstup hlavních vojsk a celkově vyvolávat paniku. Ačkoli panduři za hranicemi monarchie dobývali jedno město za druhým, dostali roku 1744 rozkaz vrátit se do Čech. To proto, že roztahovačný pruský
král Friedrich 16. září obsadil Prahu.
Trenckovi hrdlořezové brzy překročili hranice českého království a ihned se dali do práce. 8. října zmasakrovali pruskou posádku v Týně nad Vltavou.
20. října se panduři vyznamenali při
dobývání Českých Budějovic. Trenck v čele svých mužů přeplaval studenou řeku Vltavu a ráno už před sebou hnali tisíc pruských zajatců. Se stejným úspěchem dobývají
Tábor,
Hlubokou a
Přimdu. Za udatnost v boji byl vyznamenán samotnou císařovnou. Poslední pekelníkova bitva se rozhořela dopoledne
30. listopadu roku 1745 u obce Žďár u Trutnova. Přitáhl sem se sborem 5.000 pandurů na pomoc proti útočícím Prusům. Posel, který nesl rozkaz k útoku se opozdil a tak Trenckovi hrdlořezové do bitvy vůbec nezasáhli. Zatím co nedaleko od nich se urputně bojovalo, jednotky plukovníka Trencka s husary hraběte Nadasdyho vpadly do pruského tábora a pustily se do nevázaného drancování a zabíjení. Král Friedrich II. přišel o
cenné dokumenty pozbyl celou
osobní výbavu i služebnictvo. Trenckovi padl do rukou hotový poklad
80.000 zlatých dukátů i kompletní stříbrný
jídelní servis samotného pruského krále Friedricha II. Výsledek bitvy byl však pro Rakousko zničující a 25. prosince 1745 byl uzavřen v Drážďanech potupný mír. Pandurský plukovník byl svými úhlavními nepřáteli očerněn a obviněn jako hlavní viník porážky. Jeho předchozí zásluhy o rakouský trůn nedovolovaly vojenskému soudu aby byl
vsazen do vězení, proto mu bylo nařízeno jen domácí vězení. Až do chvíle než nařízení porušil a zajel si v parádním kočáře do opery. Tam před zraky samotné panovnice málem shodil z lože hraběte Gosseauova, člena doprovodu císařovny.
Soudní řízení bylo nevyhnutelné a podle Trencka bylo výsměchem spravedlnosti a právu. Protokol ze soudního jednání uvádí, že baron jednal velmi arogantně a soudního předsedu téměř vyhodil z okna. Trenckův obrovský majetek byl obstaven a velitel pandurů byl odsouzen k trestu smrti. Ten císařovna však odmítla podepsat a změnila jej na
doživotní žalář v brněnském Špilberku. Domníváte-li se, že zde chudák baron nějak strádal, budete na omylu. Přidělili mu dvě místnosti v prvním poschodí vězeňské budovy, žil v relativním pohodlí, měl dostatek dobrého jídla i pití. Každou neděli si zval velitel pevnosti Trencka k sobě na oběd, u dobrého vína pokuřovali z dýmek a dlouho do noci klábosili. S vojáky hrál karty a
nouzi neměl ani o dámské návštěvy. Minul rok a pandur Trenck ulehl na lůžko. Nedostatek pohybu, přejídání, přemíra alkoholu a stará zranění, která se znovu hlásila o slovo, podlomily jeho zdraví. Zemřel 4. října roku 1749. O tři dny později byl podle svého přání pohřben v kryptě kapucínského kláštera.
Kolem skonu slavného velitele pandurů se vynořilo hned několik nejasností a legend. Podivné je, že Trenck přesně s předstihem určil den své smrti. Zvláštní je, že tolik
toužil být pohřben právě
v kapucínské hrobce, o níž bylo známo, že mrtvá těla se zde nechávají jen volně ležet a proudícím vzduchem přirozeně mumifikovat. Překvapující se zdá, že tak náhle a hlavně štědře zamířil do náruče církve, a to právě k tomu řádu, který ho již jednou skrýval před světskou spravedlností. Nabízí se hypotéza, že
Trenck zemřel jen zdánlivě. Věřilo se, že požil jakýsi
paralyzující jed a volně uložen v kapucínské hrobce, čekal na podání protijedu. Ten mu již jednou podala baronka Lestocková, která se v době jeho smrti "náhodou" také zdržovala v Brně a během jeho uvěznění na Špilberku ho několikrát navštívila. Známá je také skutečnost, že u baronova těla uloženého do hrobky kapucínů, po devět dní stála čestná stráž. Nikdo k mrtvému nesměl a podání protijedu bylo tak nemožné. Možná právě tehdy byla
baronova hlava "pro jistotu"
oddělena od těla. Podle antropologických výzkumů je mumifikované tělo ležící v brněnské hrobce společně s mumiemi mnoha mnichů skutečně Trenckovo. Potvrzují to mimo jiné i na tkáních a kostech nalezená zranění, odpovídající popsaným válečným traumatům. Oddělená hlava patří jednoznačně k tělu a zřejmě se nikdy od trupu na dlouho nevzdálila. Legenda o tom, že si
hlavu Pekelníka nechala přivézt ukázat Marie Terezie, se tak jeví velmi nepravděpodobná.