Habrůvka

Obec Habrůvka se nachází v turistické oblasti Moravský kras a okolí v lesích mezi Adamovem a Jedovnicí. Ačkoli je osídlení Moravského krasu a okolí Habrůvky velmi staré, první písemné zmínky o obci se datují až k roku 1365, kdy Habrůvku získal Čeněk Krušina z Lichtenberka, sídlící na hradě Ronově. V roce 1597 přešla obec do správy rodu Lichtenštejnů. Během 30leté války okolí Habrůvky trápila Švédská vojska, která vypálila Nový hrad. Habrůvky se rovněž dotkly boje tří císařů u Slavkova, když se zde ubytovala napoleonská lehká pěchota a granátníci, což připomíná pomník zemřelého francouzského důstojníka.

V roce 1884 byla v Habrůvce naproti myslivně zřízena škola, kde se vyučovalo až do roku 1977. Původní účel budovy připomíná mramorová deska nad vchodem s nápisem "Škola, druhá matka je, duše dítek pěstuje". Naopak svému původnímu účelu stále slouží hasičská zbrojnice z roku 1929, budova obecní hospody postavená v roce 1905 se dnes využívá jako obecní úřad.

Okolní krajina nabízí širokou škálu možností pro sportovní, turistické a rekreační vyžití. Území protínají četné cyklotrasy vedoucí do Rudice, Křtin, Olomučan, Adamova a Babic nad Svitavou. Údolím Křtinského potoka vedou, společně s místní komunikací, turistické trasy – Cyrilometodějská stezka a žlutá značka k Máchovu pomníku a Adamova. V samotném centru obce je raritou samoobslužná prodejna potravin a farmářských produktů.

Divy přírody Moravského krasu

Málokde v naší republice se najde tolik přírodních zajímavostí pohromadě jako v katastru Habrůvky. Je tu například temnou historií opředená jeskyně Býčí skála se stejnojmennou přírodní rezervací, Habrůvecká bučina, modřín troják – nejvyšší modřín ČR. z dalších jeskyní patří k Habrůvce Vokounka, Arnoštka, Jestřábka (v roce 1967 byly prostory uměle propojeny s jeskyněmi Kanibalka a V Habříčku), dále jeskyně Javorka a Na Lazech, Kostelík či Sobolova jeskyně (jedno z nejvýznamnějších paleontologických nalezišť na území České republiky). V obci se nachází také přírodní památky – U Výpustku a Býčí skála.

Ve směru k Josefovu (část obce Habrůvka) najdete poblíž údolí Křtinského potoka skupinu tří závrtů studnovitého typu, tzv. "Tři kotle". Předpokládá se, že jsou přímo nad podzemním tokem Křtinského potoka, který se tu již blíží svému vývěru. V rokli, probíhající v sousedství Tří kotlů, jsou obrovské světlenažloutlé, velmi tvrdé balvany, které označujeme jako křemence. Nacházejí se tu ovšem tu a tam i na jiných místech. Jejich původ není ještě docela přesně známý.

Název skalního útvary Rozsypaná skála je velmi výstižný – dříve tu opravdu existovala skála, porušená četnými puklinami, která se postupně zřítila a zakryla vstup do podzemních prostor, obývaných pravěkými lidmi. V poslední době byly některé z těchto prostor jeskyňáři opět uvolněny a jeskyně podle nálezu kostí lidí, nesoucí stopy po hodování lidojedů, dostaly název Kanibalka. Ve vedlejší Jestřábí skále se ukrývá mnoho jeskyní, které zde od konce poslední války pomalu odkrývají speleologové První brněnské strojírny. Úzkými vstupními chodbami se dá proniknout do větších dómů a k propastem, na jejichž dně se objevují podzemní vody.
 

Lesní muž Vincenc Doležal

V Habrůvce žil Vincenc Doležal, který jako malý chlapec ztratil oba rodiče a tak se ocitl v obecní pastoušce. Do školy nechodil a jak rostl, tak pomáhal u sedláků za stravu a o sebe se staral sám. Oblíbil si život v lese a jeskyních, cítil se naprosto svobodným a nezávislým člověkem. Celý svůj dospělý život prožil v jeskyni Kostelík, na zimu se stěhoval do lépe chráněné jeskyně Jáchymky. Ta je uzavřená a z jejího nitra vane teplejší vzduch. Celé desítky let tak žil a živořil poustevník, lesní a skalní muž, Vincek Doležal s pocitem naprosté svobody. Nelovil v lese zvěř pro svoji obživu, nekradl, nežebral, nikoho neobtěžoval, žádnému nepřekážel. Lidé si na něho zvykli a lesáci ho měli rádi. Někdy se najedl do sytosti, zatím co jindy uléhal ke spánku s prázdným žaludkem. Když neměl tabák, kouřil suché bukové listí.

Lesáci, hajní a obyvatelé nedalekých vsí jej miohli spatřit vandrovat po cestách v lese a občas ve vesnici. Do vsi chodil, jen když potřeboval něco koupit, nebo k holiči se nechat oholit a ostříhat. Na jeho bradě a hlavě se učili učni – mistr jim Vincka svěřoval a za to od něj nežádal zaplacení. V širokém okolí ho lidé znali a hospodyně mu dávaly jídlo od oběda, kus chleba, či pečivo. Tento poslední poustevník Moravského krasu zemřel 7. března 1936 ve věku 74 let.