Do historie se
Šebestián Freytág zapsal jako štědrý mecenáš, který se pustil do oprav zchátralých budov
Louckého kláštera ve
Znojmě, a také jako ten, kdo koncem 16. století nechal na
Znojemsko dovézt semena okurek a zahájil jejich pěstování v klášterních zahradách.
Předkové dnes pěstovaných okurek pocházejí zřejmě z himálajské oblasti severní Indie a jižní Číny, kde rostou na horských svazích do nadmořské výšky až 2000 m. V Indii se pěstovaly po celá staletí a hojně se používaly v medicíně. Na
Znojemsko přicestovaly okurky z Uher a údajně mělo jít o lék proti moru, ale to samozřejmě nefungovalo. Využití ale našly jinak. Obecně se vědělo, že to jsou rostliny dobré k ochlazení jakékoli tělesné horkosti, a tak se přikládaly na otoky. Okurkové semeno rozdrcené s kmínem ve víně se používalo k zahánění kašle, okurky v medu byly dobré na nemoci jater a ledvin, semeno pité s mlékem zase na neduhy močového měchýře.
Protože na Znojemsku bylo teplo a dostatek slunce, okurkám se v klášterních zahradách nadmíru dařilo a záhy se rozšířily po okolí. Sklizené plody se uchovávaly nejčastěji v soli či octové vodě, ochucené koprem a majoránkou. Od poloviny 19. století se okurky začaly zavařovat do typického sladkokyselého nálevu. Jejich výrobě se dařilo: podle dobových pramenů za první republiky fungovalo na Znojemsku více než padesát podniků, které se zabývaly jejich konzervováním.
Dnes už se sice okurky ve Znojmě nevyrábějí, město ale každý rok v srpnu pořádá
Slavnosti okurek. Farmářskému trhu kralují samozřejmě okurky, součástí programu jsou soutěže o nejlepší sterilovanou okurku a nejlepší rychlokvašku i kuchařská show.