Vladislav Vančura se narodil v rodině správce cukrovaru Václava Vančury a jeho ženy Marie v
Háji ve Slezsku. Vančurovi se z
Opavska záhy odstěhovali, během několika let vystřídali řadu bydlišť, a nakonec se usadili v
Davli. Budoucí spisovatel studoval v
Benešově a v
Praze, v roce 1915 odmaturoval, nastoupil na práva a po jednom semestru přestoupil na medicínu. Tam se poznal se svou budoucí ženou Lídou a když hledali místo, kde by se usadili a otevřeli společnou lékařskou ordinaci, vybrali si
Zbraslav, městečko na březích
Vltavy poblíž soutoku s
Berounkou. Návrh
funkcionalistické vily na svazích
kopce Havlín s kostelem sv. Havla vypracoval Vančurův přítel z Devětsilu, architekt
Jaromír Krejcar. Po dokončení domu ale ordinaci užívala jen paní Ludmila, Vladislav Vančura se v době nastěhování již plně věnoval literatuře a také filmu. Ve 30. letech se Vančura autorsky či režijně podílel na několika filmech, na rozdíl od jeho
literárních děl ale žádný z nich neměl u diváků větší ohlas.
Během druhé světové války se Vančura zapojil do protinacistického odboje. Na rok 1942, kdy jej na jaře zatklo gestapo a o tři týdny později byl popraven na
Kobyliské střelnici v Praze, vzpomínal například básník
Jaroslav Seifert:
„…Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“ Na
Zbraslavi dnes spisovatele připomíná socha u vstupu do zahrady zbraslavské vily a také jméno ulice, potomci žijí v domě dodnes.