Jan Mikolášek patřil k nejznámějším českým léčitelům 20. století. Pocházel z rodiny zahradníka a už v dětství vnímal rostliny nejen jako ozdobu, ale jako
prostředky se zázračnou léčivou sílou. Naplno se
léčitelství začal věnovat po
první světové válce, a dokonce složil
profesní zkoušku „úřední znalec bylin“. Jeho neobyčejnou schopností byla
diagnostika z moči – z pouhé sklenice tekutiny dokázal
odhadnout zdravotní stav pacienta, a to s přesností, která udivovala i lékaře. Podle vlastních slov během svého života ošetřil
pět milionů lidí. Pacienti na něj čekali hodiny ve frontě před jeho ordinací, další posílali lahvičky se svými vzorky poštou.
Své
znalosti bylin čerpal z
lidové tradice, vlastní praxe i ze starých herbářů. V léčbě používal kombinace
bylin, tinktur a dietních opatření, ale především věřil v
osobní přístup a
sílu přírody. Pomáhal stovkám lidí denně a peníze z prodeje bylin si nenechával jen pro sebe. Přispíval například
Červenému kříži, díky čemuž mohly nemocné děti cestovat na ozdravné pobyty.
Mezi klientelu
Jana Mikoláška patřili obyčejní dělníci, ale také například
továrnická rodina Ringhofferů, manželka
Karla Čapka herečka
Olga Scheinpflugová, malíř
Max Švabinský či herec
Saša Rašilov. Jeho služeb údajně využívali i
českoslovenští prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a
Edvard Beneš, anebo
anglický král Jiří VI. Léčil rovněž
tajemníka Adolfa Hitlera Martina Bormanna nebo
prezidenta Antonína Zápotockého. Ten si z koncentračního tábora Sachsenhausen přivezl sněť v noze a Mikolášek ho údajně zachránil před amputací. Během komunistického režimu ho právě tato blízkost k moci na čas ochránila, ale po Zápotockého smrti se situace obrátila:
Mikolášek byl zatčen, obviněn a uvězněn.
Z vězení byl propuštěn v roce 1963 nebo 1964, ale ke své předchozí praxi se už nikdy nevrátil. Ani nemohl – jeho majetek byl zabaven, vila v
Jenštejně se zahradou a lesíkem připadla státu a byla přestavěna na
domov seniorů. Navzdory pronásledování však zůstal věrný svému přesvědčení. V
léčitelství pokračoval dál, i když spíše tajně a v omezených podmínkách.
Mikoláškovo jméno přesto přežilo v paměti pacientů jako symbol člověka, který dokázal spojit
rozum, intuici i hluboký respekt k přírodě.
Jeho životní osudy zmapovala
režisérka Agnieszka Holland v oceňovaném
filmu Šarlatán, v němž Mikoláška ztvárnil
Ivan Trojan a jeho mladší já hrál jeho syn
Josef Trojan. Snímek získal řadu českých i mezinárodních ocenění a znovu otevřel debatu o tom, zda
byl Mikolášek vizionář, nebo jen člověk, který dokázal naslouchat jinak než ostatní.
Jan Mikolášek zemřel v roce 1973, ale jeho odkaz přežívá – nejen v paměti lidí, jimž pomohl, ale i v trvalé fascinaci
léčitelstvím jako spojením přírody a lidské intuice. V
Rokycanech, kde se narodil, i v
Praze, kde působil, se dodnes připomíná jeho životní příběh – jako svědectví o odvaze pomáhat i v časech, kdy za to zaplatil příliš vysokou cenu.