Františka Plamínková se během svého života zasloužila o celou řadu společenských změn. Patřily mezi ně
prodloužení mateřské dovolené, zrušení celibátu učitelek nebo
alimentační zákon. S rodiči žila v
Praze na
Novém Městě, absolvovala obecnou a měšťanskou školu a vystudovala
Ústav pro vzdělání učitelek. Učitelky se v té době nesměly vdát a mít děti, od roku 1870 do roku 1919 oficiálně platil takzvaný
celibát učitelek.
Františka proti tomu veřejně vystupovala, o učitelském celibátu mluvila jako o „ztrátě budoucí chytré generace“, svou práci však brala jako poslání. Po maturitě vyučovala v
Táboře a
Soběslavi, od roku 1895 pak pracovala jako učitelka měšťanských škol v
Praze. Stála u vzniku
Ženského klubu pražského, vzdělávacího střediska, jehož cílem bylo posílit sebevědomí žen, a stýkala se s
rodinou Tomáše Garrigue Masaryka. Aktivně se věnovala politice, po první světové válce se se svou celoživotní kamarádkou
Albínou Honzákovou (která více než třicet let vyučovala na vůbec
prvním dívčím soukromém gymnáziu Minerva) účastnila
Mezinárodní ženské rady ve Washingtonu. Tam byla zvolena její místopředsedkyní a setkala se i s pozdějším
prezidentem USA Franklinem D. Rooseveltem.
V roce 1918 vstoupila do
Národně sociální strany. O rok později byl díky jejímu dlouholetému úsilí zrušen
celibát učitelek, a nedlouho poté nová ústava umožnila volit
„všem občanům bez rozdílu pohlaví“. V roce 1923
Františka Plamínková založila
Ženskou národní radu, která mimo jiné kontrolovala, jestli se Československo ústavou opravdu řídí. Rada se navíc stala poradním orgánem
Národního shromáždění při tvorbě moderního rodinného práva a Plamínková se tak seznámila s
Miladou Horákovou. V roce 1928 se stala senátorkou za
Vysočinu a o pár let později jako první Češka pronesla projev ve
Společenství národů, předchůdci OSN, v Ženevě, v němž navrhovala úplně odzbrojení Evropy. V září 1939 pak napsala
otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, a to na základě jeho norimberského proslovu, ve kterém napadal
československého prezidenta Edvarda Beneše.
„Považuji za lidskou povinnost vás, pane kancléři, upozornit, že zkreslujete skutečnost, a napsat vám tato slova s pevnou vírou, že i proti vaší vojenské přesile nakonec pravda zvítězí!“ psala Plamínková.
Na protest proti vyhlášení
Protektorátu Čechy a Morava se vzdala své funkce v
Národním shromáždění, dál ale stála v čele
Ženské národní rady. Nakonec jí byl osudný
atentát na Reinharda Heydricha. Dva týdny poté byla zatčena a deportována do
Terezína. 30. června 1942 byla společně se stovkami dalších lidí popravena na
Kobyliské střelnici v Praze.
Ve
filmu Milada o
Miladě Horákové z roku 2017 vystupuje Plamínková jako její spolupracovnice a řídící členka druhého odboje, hraje ji
Dagmar Bláhová.
O jejím životě byl natočen dokument
Zapomenutá Františka Plamínková, na rodném domě na
Karlově náměstí je pamětní deska. Na její počest je umístěna také pamětní deska na
budově Senátu na
Malé Straně či na budově Ministerstva pro místní rozvoj na
Staroměstském náměstí, kde žila v letech 1914 až 1939. Její jméno je zaznamenáno na
Památníku protifašistického odboje na místě bývalé
kobyliské střelnice. Její jméno nese
ulice Plamínkové na Pankráci v
Praze 4 či
Základní škola Františky Plamínkové s rozšířenou výukou jazyků v
ulici Františka Křížka v
Praze 7.