Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 ve
Zlonicích. Vystudoval gymnázium a pražskou konzervatoř. Ač snil o vážné hudbě, životní cesta ho zavála k velmi úspěšné kariéře zpěváka,
dirigenta a autora operet. Od konce 20. let 20. století začala jeho popularita strmě stoupat a například opereta Rozmarné zrcadlo se hrála přes pět let a měla přes 1600 repríz.
Eduard Ingriš byl
jeden z prvních českých trempů. Svou trampskou „Nemuzikantskou chatu“ měl blízko dnes již zatopených
Svatojánských proudů. Napsal na tisícovku písní a třídílné veselé učení na kytaru. Slavná
Niagára byla poprvé uvedena v divadle Aréna v roce 1931 v rámci populární revue Trampské milování a zazpívala ji začínající Ljuba Hermanová. V té době Ingriš také již fotografoval, natáčel amatérské filmy a snil o splutí Amazonky.
Eduard Ingriš byl velmi úspěšný, oblíbený a bohatý. Velmi rychle však pochopil nadcházející politickou situaci. Vše tu zanechal a v roce 1947 odjel ve svých 42 letech do
Argentiny, kde měl slíbené místo hudebníka. Po Vítězném únoru však jeho pas pozbyl platnosti a hrozilo mu vyhoštění. Za trochu dramatických okolností se mu splnil cestovatelský sen. S falešným brazilským cestovním pasem
podnikl cestu proti proudu Amazonky a přes Kordillery, až se po devíti měsících dostal do Limy. S pomocí místních baťovců se zde usadil a založil fotoateliér. Brzy byl opět velmi úspěšný a v roce 1949 si u něj nechali vyvolat fotografie cestovatelé
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund a vzniklo tak jejich doživotní přátelství.
V roce 1957 podnikl svou slavnou cestu na voru
Kon-Tiky z Peru do Polynésie norský badatel
Thor Heyerdahl. Chtěl tím potvrdit svou teorii o osídlení Polynésie z Jižní Ameriky. Zpráva o jeho cestě obletěla svět, ale antropology nepřesvědčila. Dobrodruh Eduard Ingriš se proto rozhodl Heyerdhaovu cestu potvrdit. Jeho
balzový vor Kantuta vyplul s pětičlennou posádkou z Talary 4. prosince 1955. Tento zimní termín však nebyl úplně šťastný a vor skončil plavbu po 92 dvou dnech v obrovském vodním víru, odkud byla vyčerpaná posádka naštěstí zachráněna.
Tato plavba neskončila úspěšným doplutím, ale i tak měla velký mediální ohlas. Ingriš dostal
místo dirigenta v peruánském národním symfonickém orchestru a štáb
Ernesta Hemingwaye ho angažoval jako poradce při natáčení filmu
Stařec a moře. Peníze na druhou plavbu získal Ingriš rychle a 12. dubna 1959 vyplul z peruánského Callaa vor
Kantuta II. V průběhu plavby dva členové posádky dezertovali, zbylí dva po tříměsíční plavbě šťastně ztroskotali na pobřeží
korálového ostrůvku Matahiva ve Francouzské Polynésii.
Své plavby a další dobrodružství natáčel Eduard Ingriš na barevný film, v Hollywoodu měl předjednán odkup svých filmů. Z plaveb a výprav na Amazonku vznikly
4 autorské celovečerní filmy, které opatřil titulky a složil k nim hudbu. Podvodně však přišel o práva ke svým filmům, soud o ně trval deset let. Díky sporům o práva k filmovým materiálům Ingriš přesídlil do Los Angeles, kde se při uvádění svých operet seznámil a ve svých devětapadesáti letech oženil s
Ninou Karpuškinovou. Spolu pak jezdili po USA s cyklem cestovatelských přednášek a promítání.
Eduard Ingriš zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu. Jeho rozsáhlý archiv byl přemístěn do
Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně.