Zdenka se narodila v dubnu 1858 v
Praze jako poslední ze čtyř dětí do bohaté rodiny advokáta
Františka Augusta Braunera, poslance českého sněmu a představitele tehdejší staročeské politiky. Dostala jméno po jiné
Zdeňce, dceři
Karla Havlíčka Borovského. Po Havlíčkově smrti se jejím poručníkem stal právě
Brauner a Zdeňka nějakou dobu u Braunerových bydlela.
V jejich bytě
na Perštýně se setkávala řada osobností té doby – otcovi kolegové z politické scény, literáti, vědci i výtvarníci. Zdence se dostalo dobré výchovy i vzdělání; chodila na lekce malování k mistrům té doby, hodina brala například u
Františka Ženíška nebo
Antonína Chittussiho. Teprve cesty do
Francie ale definitivně rozhodly, že se bude věnovat
malířství. Při pobytech v Paříži u
své sestry Anny a jejího muže,
spisovatele Elemira Bourgese, poznala přední francouzské umělce. Studovala na
soukromé akademii Collarossi, svá díla vystavovala na
ženské výstavě v Champs Elysées a roku 1890 v
Salonu na Champs de Mars. Prostřednictvím výstav, knižních ilustrací a dokumentováním lidového umění představila Francouzům českou kulturu a naopak. Společně s
Alfonsem Muchou a dalšími umělci například doprovázela
francouzského sochaře Augusta Rodina, když se po
výstavě v Praze v roce 1902 vydal na
týdenní cestu po Moravě.
Braunerová malovala většinou krajinky, věnovala se ale také grafice a motivům ze staré
Prahy. Ilustrovala rovněž řadu publikací:
Mrštíkovu Pohádku máje, knihy
Oscara Wilda, Julia Zeyera, Růženy Jesenské, francouzského básníka a dramatika
Paula Claudela a dalších. Přátelská a vstřícná žena se širokým srdcem svými názory a životním stylem ovlivnila řadu svých současníků a stala se patronkou a mecenáškou několika malířů i spisovatelů. Při jeho první cestě do Paříže doprovázela dvacetiletého
Františka Bílka, mezi její přátele patřili
Antonín Chittussi, Vilém Mrštík, Joža Uprka nebo
Jan Zrzavý. Když ji Zrzavý poznal, bylo jí šedesát. Popsal ji jako
neobyčejnou, vtipnou, vzdělanou a originální ženu s báječným vkusem, pronikavým rozumem a zvláštním půvabem, která měla víc veselí a optimismu než mladí lidé a dodávala mu víru a chuť do života.
Co bylo Zdence dopřáno na talentu, to bylo ubráno v osobním životě. Braunerová se nikdy nevdala;
Antonín Chittusi neměl pochopení pro její výtvarné ambice,
Miloš Marten byl o čtvrtstoletí mladší, se spisovatelem a dramatikem
Vilémem Mrštíkem dokonce zrušila již určené datum svatby, svatební zvony nezvonily ani jejímu vztahu se
Zeyerem. O to víc hledala naplnění ve své práci: cestovala a malovala, do svého skicáku si s oblibou kreslila výšivky, kroje a malovaná venkovská žudra ze
Slovácka a
Horňácka. Jejím oblíbeným místem byla
Velká nad Veličkou, kde si získala řadu přátel, zároveň však naše lidové umění propagovala při svých zahraničních cestách.
Místem, kde se
Zdenka Braunerová cítila doma, byl
Braunerův mlýn v
Roztokách. Když se obec v polovině 19. století stala oblíbeným
výletním a prázdninovým místem pražské smetánky, Zdenčin otec tu koupil mlýn a nechal jej upravit na letní rodinné sídlo. Na začátku 20. století si Zdenka vybudovala
zahradní ateliér, který byl kombinací české chalupy a anglického víkendového domku. Sama se coby zkušená výtvarnice podílela jak na návrhu domku, tak na jeho výzdobě a vybavení interiérů. Než v roce 1934 zemřela, v jejím ateliéru v Roztokách se setkávali čeští i zahraniční umělci a intelektuálové.
Dnes o
ateliér i
Braunerův mlýn pečuje
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy; expozice věnovaná Zdence Braunerové vám představí interiéry i jejich vybavení v autentické podobě, k vidění jsou také obrazy, dobové fotografie a osobní předměty. Pokud se o skvělé a přesto málo známé malířce i o jejich pobytech v Roztokách chcete dozvědět víc, přečtěte si životopisný
román Na křídlech větrného mlýna od
Františka Kožíka.