Kromě umělecky orientované rodiny, otce
Vladimíra Jarcovjáka (1924–2007), akademického malíře, a matky, malířky
Marie Jančové (+2012) měla na umělecký rozvoj
Libuše Jarcovjákové vliv rodinná kamarádka, režisérka
Ester Krumbachová. Dětství tak budoucí fotografka strávila v umělecké společnosti a navíc v prostředí dvou ulic, Vojtěšské a Ostrovní v
Praze 1, které byly v době jejího dětství plné svérázných postav. Právě tam se zřejmě zrodila jistá fascinace zvláštním, odvráceným světem.
Libuše Jarcovjáková vystudovala fotografii na
Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici a poté na
FAMU v
Praze. Během druhé poloviny 70. let a první poloviny 80. let dlouhodobě dokumentovala
romskou a vietnamskou komunitu a také dění v pražských klubech, zaměřených na homosexuální menšinu. V polovině 80. let podnikla první fotografickou cestu do
Japonska, kam se ještě několikrát vrátila. Díky fingovanému sňatku se v roce 1985 legálně vystěhovala do
Německa, do
Západního Berlína, kde strávila dalších pět let.
Do Česka se vrátila hned po
Sametové revoluci 1989. Od roku 1992 začala učit fotografii na
Střední průmyslové škole grafické v Praze, pořádala workshopy a věnovala se vlastní tvorbě, nyní působí jako
vedoucí katedry fotografie Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na
Západočeské univerzitě v
Plzni. Z jejích samostatných výstav patří k nejvýznamnějším prezentace v
New Yorku (2015),
Berlíně (2018) a na
fotofestivalu v Arles (2019). Tam též byla představena její
monografická publikace Evokativ, která se dostala do užšího výběru na
Paris Photo–Aperture Foundation PhotoBook Awards 2019 v kategorii
Fotokniha roku. Na
Mezinárodním filmovém festivalu v
Karlových Varech v červenci 2024 měl úspěch dokument
Ještě nejsem, kým chci být od
režisérky Kláry Tasovské. Libuši Jarcovjákovou představuje jako nespoutanou umělkyni, která se vzepřela všem konvencím a jejíž život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů od drsného undergroundu komunistického Československa až po exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu.