Slavatové – šlechtický rod, který přežil pád z okna i pád starých časů

Slavatové z Chlumu a Košumberka byli starý český panský rod, který se postupně vypracoval až do hraběcího stavu. Své jméno odvozovali od hradů Chlum u Čáslavi a Košumberk na Chrudimsku, a jejich kořeny sahají hluboko do středověku, pravděpodobně až na přelom 11. a 12. století. Rod se postupně přesunul z Litoměřicka do východních Čech, kde získal rozsáhlá panství a upevnil své postavení. Ve středověku stáli Slavatové na straně kališníků a podporovali reformní proudy, později však někteří konvertovali od Jednoty bratrské ke katolické církvi. Jejich osudy se vzápětí – stejně jako osudy celé země – dramaticky proměnily.
 

Vilém Slavata: muž, který přežil defenestraci

Jméno Viléma Slavaty zná skoro každý, i když si ho možná hned nespojíte s konkrétní tváří. Dne 23. května 1618 byl spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic rozlícenými českými stavy vyhozen z oken Pražského hradu. Tento dramatický čin, známý jako třetí pražská defenestrace, odstartoval třicetiletou válku. Oba královští místodržící pád z několika desítek metrů přežili. Podle legendy díky zásahu Panny Marie, podle realističtějších verzí díky hromadě odpadků pod okny. Ať už to bylo jakkoli, přežití Slavaty a Martinice se stalo symbolem a zároveň začátkem ještě větších konfliktů.


 
Vilém Slavata se později stal jedním z nejmocnějších mužů Českého království. Po Bílé hoře se stal říšským hrabětem, zastával úřady nejvyššího zemského komorníka a později nejvyššího hofmistra, a od roku 1628 až do konce života byl nejvyšším kancléřem. Patřil mezi nejbližší spolupracovníky císaře. Výrazně ovlivnil pobělohorský vývoj země a zanechal po sobě i rozsáhlé paměti, které patří k důležitým historickým pramenům.
 

Františka Slavatová: mecenáška, která dodnes inspiruje

Vedle velkých dějin stojí i příběhy, které nejsou tak hlasité, ale o to víc vypovídají o osobnostech té doby. Patří k nim i hraběnka Františka Slavatová (1609–1676), výrazná osobnost spojená především s Telčí. Františka Slavatová, hraběnka z Meggau, byla žena s mimořádným společenským vlivem, která mimo jiné vychovávala budoucího císaře Leopolda I. Zasloužila se o založení jezuitského areálu v Telči a podporovala vzdělanost i duchovní život ve městě. Ženy z rodu Slavatů přitom hrály důležitou roli nejen jako manželky a matky, ale často také jako správkyně rozsáhlých panství a iniciátorky kulturního a duchovního rozvoje. Právě díky její štědrosti a vizím se město v 17. století proměnilo v architektonický celek, který je dnes součástí světového dědictví UNESCO.


 
Přestože její odkaz potkáváme v ulicích Telče na každém kroku, její osobní příběh zůstával pro veřejnost dlouho v pozadí. Neuzavírá se ani po staletích: odborníci dnes zkoumají ostatky z krypty telčského kostela Jména Ježíš a snaží se zjistit, zda mezi nimi nejsou i její kosti. Pomoci by mohly unikátně dochované osobní předměty – například její rukavičky, které by podle vědců mohly nést DNA.
 
Osud jejích ostatků je přitom sám o sobě pozoruhodný. V době napoleonských válek byly hroby v kryptě narušeny a přemístěny, původní označení se nedochovalo a místo posledního odpočinku Františky Slavatové tak zůstává neznámé. I proto dnes Telč její památku znovu připomíná prostřednictvím výstav, přednášek a dalších akcí.
 

Slavatové a jejich sídla: Telč, Jindřichův Hradec i Dačice

Rod Slavatů na mapě Česka zanechal výraznou stopu. Jméno je spojené především s několika mimořádnými památkami.
 
Na Vysočině to je především Telč, město s překrásným historickým náměstím Zachariáše z Hradce a renesančním zámkem, od roku 1992 zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Rod Slavatů si připomenete také na hradě a zámku v Jindřichově Hradci. Právě zde Slavatové navázali na odkaz pánů z Hradce, jejichž majetek získali díky sňatku Viléma Slavaty (1572–1652) s Lucií Otilií z Hradce (1582–1633). Dcera Adama II. z Hradce a Kateřiny z Montfortu se za Viléma Slavatu provdala v lednu 1602 právě v Jindřichově Hradci. Když o dva roky později zemřel její bratr Jáchym Oldřich, poslední mužský příslušník rodu pánů z Hradce, vymřel rod po meči a Lucie Otýlie zdědila celý rodový majetek. Ten přešel do majetku rodu Slavatů.


 
Dalším důležitým místem jsou Dačice, kde se psaly nejen šlechtické, ale i technické dějiny – právě tady vznikla první kostka cukru na světě. I když to už souvisí s pozdějšími majiteli, Slavatové stáli u formování významu tohoto regionu.
 
Památky spojené se Slavaty najdete i v Praze – jejich erb například dodnes zdobí prostory Starého královského paláce na Pražském hradě a připomíná někdejší moc tohoto rodu.
 

Vzestup i pád jednoho rodu

Na přelomu 16. a 17. století patřili Slavatové k nejmocnějším rodům v Českém království. Zastávali nejvyšší úřady, spravovali rozsáhlá panství a ovlivňovali politiku celé země. Jejich moc však postupně slábla a na počátku 18. století rod vymřel po meči. Obrovský majetek zdědily hlavně dcery, a tak se rozsáhlé slavatovské dědictví dostalo do rukou Šternberků, Libštejnských z Kolovrat či Trauttmansdorffů. Největší podíl v podobě panství Jindřichův Hradec spolu s prestižním titulem vladař domu jindřichohradeckého získali Černínové z Chudenic.
 

Rod, který se zapsal do dějin

Slavatové patřili k rodům, které určovaly směr českých dějin. Byli vzdělaní, politicky aktivní a pevně zakotvení v evropském kontextu své doby. Jejich příběh ukazuje, jak úzce byly propojené osudy šlechty s velkými dějinami – a jak jedno otevřené okno na Pražském hradě dokázalo změnit běh Evropy.
 
Dnes jejich odkaz připomínají nejen historické události, ale i místa, která můžete navštívit. Stačí se vydat do Telče, Jindřichova Hradce nebo na další slavatovská sídla, a příběh jednoho velkého rodu se vám začne odvíjet přímo před očima.