Martinicové – šlechtický rod, který ovládl pobělohorské Čechy

Martinicové byli starý český šlechtický rod připomínaný už od 14. století. Od roku 1416 vlastnili Smečno, které se stalo jejich hlavním rodovým sídlem až do roku 1922. Už od pozdního středověku páni z Martinic zastávali významné úřady v zemské správě Českého království a během 16. a především 17. století se vypracovali mezi nejbohatší a nejvlivnější aristokratické rody habsburské monarchie.
 
Osudy Martiniců jsou úzce propojené s obdobím náboženských konfliktů, stavovského povstání i následné rekatolizace země. Stejně jako řada jiných šlechtických rodů stáli u velkých dějinných zlomů – a navíc jen málokterý z nich doslova přežil let z hradního okna.
 

Jaroslav Bořita z Martinic: muž, který přežil defenestraci

Nejznámější osobností rodu byl Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), císařský místodržící, politik a výrazný stoupenec katolické protireformace. Dne 23. května 1618 se stal jednou z hlavních postav třetí pražské defenestrace, když jej rozhořčení čeští stavové spolu s Vilémem Slavatou vyhodili z oken Pražského hradu.
 
Událost, která odstartovala třicetiletou válku, se okamžitě stala symbolem hlubokého rozdělení tehdejší Evropy. Martinic i Slavata pád přežili – katolická tradice mluvila o zázračném zásahu Panny Marie, střízlivější verze o hromadě odpadků pod okny, která jejich pád zbrzdila. Ať už to bylo jakkoli, oba muži se po porážce stavovského povstání vrátili k moci. Jaroslav Bořita získal roku 1621 titul říšského hraběte a výrazně pozvedl význam svého rodu. Martinicové se v dalších letech zařadili k nejmocnějším aristokratickým rodinám pobělohorských Čech. Vlastnili rozsáhlá panství v severních, západních i východních Čechách a zastávali nejvyšší zemské úřady.
 

Martinicové u dvora i v Evropě

Rod Martiniců ale nebyl jen symbolem pobělohorského období. V dalších generacích se jeho členové prosadili také v diplomacii a císařských službách. Bernard Ignác z Martinic zastával dlouhá léta úřad nejvyššího purkrabího Českého království a patřil k nejvlivnějším mužům své doby. Jiří Adam II. z Martinic se dokonce stal místokrálem v Neapoli, což ukazuje, jak výrazné postavení rod získal v rámci celé habsburské monarchie. Pět členů rodu obdrželo prestižní Řád zlatého rouna, jedno z nejvyšších vyznamenání evropské aristokracie. Několik pánů z Martinic je pochováno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, místě vyhrazeném jen pro panovníky a nejvýznamnější osobnosti českých dějin.
 

Martinicové a jejich sídla: Smečno, Okoř i Hořovice

Rod Martiniců po sobě zanechal výraznou stopu na mapě Česka. Nejvýznamnějším rodovým sídlem bylo Smečno na Kladensku, které Martinicové vlastnili více než pět století. Původní hrad se postupně proměnil v pohodlný zámek obklopený parkem a stal se centrem rozsáhlého panství. S Martinici je spojená také romantická zřícenina hradu Okoř nedaleko Prahy, která patří k nejznámějším českým hradním ruinám. Rod vlastnil i Hořovice, Benátky nad Jizerou, Lány, Klenovou, Plánici nebo Zelenou Horu.
 

Pražské paláce rodu Martiniců

Památky spojené s Martinici najdete i v Praze. Na Hradčanech dodnes stojí monumentální Martinický palác, jeden z nejkrásnějších renesančních paláců v metropoli s bohatě zdobenou fasádou se sgrafity. Palác navíc ukrývá i symbolickou rovinu, která dlouho zůstávala bez povšimnutí. Teprve na konci 20. století historici upozornili na pozoruhodnou skutečnost: Jaroslav Bořita z Martinic nechal palác upravit a dostavět v podobném prostorovém uspořádání, jaké měl Starý královský palác na Pražském hradě, byť v polovičním měřítku. Nešlo o náhodu ani architektonickou hříčku. Palác měl být připomínkou jeho někdejší moci, postavení u dvora i dramatického přežití defenestrace roku 1618. V jistém smyslu si tak Martinic na Hradčanech vybudoval vlastní „malý královský palác“, symbol světa, ve kterém spolu s Vilémem Slavatou rozhodoval o osudu země.
 
Jen pár kroků od Martinického paláce stojí také někdejší Dům pážat pánů z Martinic v Kanovnické ulici. Za Rudolfa II. sloužil k ubytování pážat, mladých šlechticů ve službách rodu Martiniců. Historický dům se sgrafitovou výzdobou by se měl stát novým sídlem Muzea paměti XX. století. Vedle stálé expozice o moderních dějinách zde vzniknou také přednáškové prostory, knihovna a badatelna.
 
S Martinici je spojený ještě Martinský palác v Loretánské ulici. Elegantní barokní sídlo vzniklo na počátku 18. století pro hraběte Jiřího Ignáce Bořitu z Martinic podle návrhu slavného římského architekta Carla Fontany. Už samotné umístění v blízkosti Lorety a Hradčanského náměstí ukazuje, jak významné postavení rod tehdy měl.
 
Reprezentativní rodové sídlo Martinicové obývali až do vymření rodu po meči v roce 1789, poté palác přešel do majetku Clam-Martiniců. V 19. století se ale jeho osud výrazně proměnil: objekt koupil vojenský erár a z někdejšího šlechtického sídla se stal vojenský špitál a později kasárna. Dnes palác slouží jako zázemí Hradní stráže a není běžně přístupný. Přesto stojí za to se u něj při procházce po Hradčanech zastavit. Fasáda i poloha v jedné z nejkrásnějších pražských ulic totiž dodnes připomínají dobu, kdy Martinicové patřili k nejmocnějším rodům Českého království a pohybovali se v bezprostřední blízkosti císařského dvora.
 

Clam-Martinicové: když rod pokračoval dál

Rod Martiniců sice smrtí posledního mužského potomka vymřel po meči, jeho jméno ale nezaniklo. Už roku 1792 získal jméno i erb Karel Josef Clam, který se oženil s dědičkou posledního mužského potomka Martiniců. Vznikl tak rod Clam-Martiniců, který během 19. století hrál významnou roli. Někteří členové rodu podporovali české národní zájmy a angažovali se ve veřejném životě monarchie. Jindřich Clam-Martinic se během první světové války stal dokonce rakouským ministerským předsedou. Po vzniku Československa ale rod o své majetky přišel a dlouhá historie martinického Smečna se uzavřela. Potomci rodu dnes žijí převážně v Rakousku.