Kateřina Šedá vystudovala
Akademii výtvarných umění v Praze u
profesora Vladimíra Kokolii. Od počátku své kariéry se zaměřuje na projekty, které zapojují desítky či stovky lidí bez předchozích zkušeností s uměním. Její akce se odehrávají přímo v ulicích měst a na vesnicích a mají za cíl vyvést účastníky ze zažitých stereotypů, přerušit sociální izolaci a probudit dlouhodobou změnu jejich chování.
K samostatným projektům ji zvou nejen prestižní instituce, například
Tate Modern v Londýně,
San Francisco Museum of Modern Art, Artpark Buffalo Niagara v USA, Milton Keynes Art Centre ve
Velké Británii nebo
Městská galerie v Sofii, ale i obce, kulturní domy, domovy seniorů či místní spolky. Své práce představila na výstavách na nejvýznamnějších světových přehlídkách, například na
mezinárodních bienále architektury v Benátkách, na Echigo-Tsumari Art Triennale v Japonsku, bienále v Berlíně či v
New Museum v New Yorku.
Její práce obdržela řadu ocenění:
Architekt roku 2017,
Magnesia Litera za publicistiku za
projekt a publikaci Brnox,
Cena Jindřicha Chalupeckého, TAKU Production Prize (Finsko), Contemporary Art Society Award (Velká Británie), Fluxus Award (Německo), Essl Award (Rakousko) a další. Vydala přes třicet knih a publikací, v nichž detailně mapuje jednotlivé projekty. O své práci přednáší nejen na školách, v kulturních domech a v galeriích, ale i na vesnicích a v menších městech, kde se snaží svou činnost přiblížit co nejširšímu publiku.
Pozoruhodné projekty Kateřiny Šedé
Od nevidím do nevidím (2011): Na pozvání prestižní
galerie Tate Modern přivezla
Kateřina Šedá do
Londýna osmdesát obyvatel obce
Bedřichovice. V prostoru odpovídajícímu velikosti katastrálního území Bedřichovic a promítnutému do Londýna mezi budovu galerie Tate Modern a katedrálu svatého Pavla pak obyvatelé Bedřichovic dělali všechno, co běžně doma dělají v sobotu. Pro
Tate Modern se jednalo o
největší performanci roku. Londýnem ale celá akce neskončila: na
jižní Moravě můžete navštívit
Bedřichovice nad Temží aneb malý Londýn u
Šlapanic. Střed obce obohatily
typické londýnské prvky a celá obec se výrazně proměnila.
Líšeňský profil (2010–2012): Projekt pod záštitou
Contemporary Art Museum and Gallery v Sheffieldu se zabýval
podobností krajiny a profilu lidského obličeje. Přes pět stovek výtvarníků kreslilo v roce 2010
horizont centra Líšně. Poté obcházeli místní obyvatele a hledali toho, jehož profil obličeje se nejvíce podobá kresbě horizontu. Obyvatelé Líšně hlasovali o jejich výběru a vybrali profil číslo 14. Byl jím
Josef Šedý, shodou okolností
otec autorky projektu. Projekt vyvrcholil křtem knihy:
Jmenuješ se Josef Šedý.
BRNOX (2014–2016): Kateřina Šedá se tři roky zabývala
brněnskou vyloučenou lokalitou zvanou Bronx. Po třech letech sběru materiálu v terénu připravila
publikaci koncipovanou jako turistický průvodce, který vyloučenou lokalitu představuje v deseti trasách.
Brnox získal
cenu Magnesia Litera 2017 v kategorii publicistika.
Národní sbírka zlozvyků
Projekt
Kateřiny Šedé vznikl v roce 2022 jako
popularizační akce k 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela. Šedá
téma dědičnosti převedla do překvapivě srozumitelné a každodenní roviny: začala sbírat
zlozvyky, tedy
drobné vzorce chování, které nás od ostatních odlišují, ale zároveň nás paradoxně spojují. Nešlo jen o známé závislosti ani o notoricky opakované příklady typu
kousání nehtů, ale o
co nejširší škálu lidských zvláštností, trapností, rituálů a návyků, které si často ani neuvědomujeme.
Zlozvyky sbírala napříč republikou: ve
školách, firmách, domovech pro seniory, knihovnách, na veřejných místech i v institucích, kam se podobné téma běžně nedostává. Projekt postupně získal
vlastní web, sociální sítě, výstavy, workshopy, besedy i divadelní podobu; námět převzala například
skupina Losers Cirque Company. Jedním z výrazných výstupů byla také
seznamka BolesLOVE v
Mladé Boleslavi, která se pokusila propojit obyvatele města právě podle jejich zlozvyků.
Příklady zlozvyků:
- Nerada jezdím na celonárodní akce, protože skauti mi přijdou divní. (skautská vedoucí)
- Můj děda mi na každé návštěvě pouští hudbu, kterou chce na pohřbu, a ptá se, jakou chci já. (Olda, 12 let)
- Jsem jediná, kdo po obědě ve školce usne. (Anna, učitelka v MŠ)