Rodák z
jižních Čech byl členem
evangelické rodiny Kozáků. Dětství a mládí ve
staré českobratrské rodině mu vštípilo svébytný žebříček hodnot, kterým se řídil celý život. Narodil se na evangelické faře ve
Velké Lhotě u Dačic v rodině
faráře ThDr. Františka Kozáka (1857–1926). Měl dva bratry, duchovního
Jana Blahoslava (1888–1974) a
Ladislava (1900–1988). Ten rovněž vystudoval architekturu a poté spolupracoval se svým bratrem na některých jeho projektech.
Bohumír Kozák vyrůstal v
Čáslavi a do
Prahy přišel studovat
architekturu na
Českém vysokém učení technickém. Jeho profesory byli
Josef Schulz, Jan Koula a
Rudolf Kříženecký, tedy silná trojice spojená s historismem i ranou modernou. Kozák však brzy zamířil vlastní cestou. Po praxi u
Osvalda Polívky a
Václava Nekvasila navrhl první stavby ještě v duchu pozdního historismu, ale už v meziválečných letech se naplno rozvinul jeho osobitý styl vycházející z
art deca, tehdy v českém prostředí označovaného jako
národní dekorativismus.
Architekt, který se na rozdíl od hvězdných kolegů držel spíše stranou, ale jeho práce dodnes stojí a mluví za něj, patřil vedle
Pavla Janáka a
Josefa Gočára k předním autorům tohoto směru. Navrhoval
školy, pošty, obytné domy, administrativní budovy i církevní stavby. V
Praze to byly například
telefonní a telegrafní ústředna na Žižkově,
studentská kolej Budeč nebo
palác Avion (Luxor) na
Václavském náměstí. Výrazné byly i jeho
kostely a sbory pro Českobratrskou církev evangelickou, a to nejen v
Praze, ale i v regionech –
Čáslavi,
Prostějově nebo
Zruči nad Sázavou.
Zcela výjimečné místo v jeho díle zaujímá návrh a výstavba
Masarykových sociálních domovů, dnešní
Thomayerovy nemocnice v
Krči.
Rozsáhlý areál s pavilonovou strukturou, zahradami, vlastní farmou i kaplí ve své době neměl obdoby a
prezident Masaryk jej s oblibou ukazoval významným hostům jako vzor české sociální péče. Kozák zde spojil funkčnost, důstojnost i lidský rozměr, a vytvořil
jedno z nejlepších zařízení svého druhu v Evropě.
Ve 30. letech se Kozák s lehkostí přesunul do funkcionalismu a navrhl například
palác Broadway v centru
Prahy (s
Antonínem Černým),
moderní obytné domy, pavilony i administrativní budovy. Podílel se také na urbanistických a sociálních projektech včetně návrhů domů s malými byty či
nerealizovaných soutěžních návrhů mostu přes Nuselské údolí. Jeho nákresy překvapivě připomínají pozdější
Nuselský most včetně tunelu
metra.
Kromě architektury se Kozák na sklonku života věnoval i
ilustrování odborných knih o dějinách architektury – spolupracoval s historiky jako
Zdeněk Wirth, Oldřich Stefan či
Emanuel Poche. Bydlel v menší vile na
pražské Ořechovce, je pochován na
hřbitově ve Vokovicích. Byl architektem, který neplýtval gestem, ale dokázal spojit krásu s užitkem, důstojnost s pohodlím, umělecký výraz s každodenním životem. Jeho práce jsou rozesety po celé republice, ale nejhlasitěji dodnes mluví jeho stavby v Praze – často nenápadné, vždy pevně stojící. Takový byl i on.