V socialistickém Československu se
vojna a
základní vojenská služba netýkala jen
vojenského výcviku. Byla to instituce, která mladé muže na měsíce nebo roky vyrvala z běžného života, podrobila je přísné disciplíně a vštěpovala jim loajalitu k režimu. Někdo si odnesl jen pár veselých historek, jiný psychické jizvy, další dokonce zničené zdraví z těžké práce v pomocných technických praporech (PTP). Tyto prapory se staly symbolem tichého teroru — politicky nespolehliví muži místo zbraní drželi v rukou lopaty, aby „budovali vlast“. Vypravte se s
Kudy z nudy a seriálem
Česko ve filmu do kasáren, do dolů a na hranice!
Země za ostnatým drátem: Jdeme na vojnu!
V
české kinematografii se základní vojenská služba objevuje v několika výrazných podobách – od
dobrodružných dramat přes
tragikomickou satiru až po
černý humor. V mnoha případech slouží jako kulisa pro kritiku režimu nebo jako metafora nesvobody. I když ale za záběrů dýchá humor a ironie, pod povrchem zůstává nepřehlédnutelná pravda o době, kdy
svoboda byla slovo vymazané z vojenských řádů i každodenního života. Země za ostnatým drátem tu není jen geografická hranice — je to stav mysli, který ve filmech vyvstává až překvapivě živě.
Král Šumavy (1959)
Král Šumavy patří k nejslavnějším filmům
režiséra Karla Kachyni a zároveň k nejikoničtějším „pohraničnickým“ titulům československé kinematografie. Hlavní postavou je převaděč zvaný
Král Šumavy, který noc co noc přechází přes neprostupné bažiny a zmizí dřív, než ho pohraničníci stačí chytit. Protože v místě natáčení proslulé šumavské slatě nebyly, filmaři je museli vyrobit uměle. Jinak ale
Kachyňův film nabízí
napínavé dobrodružství, vizuálně strhující obrazy šumavských mlh a temných močálů, ale zároveň slouží jako propagandistická zbraň:
Králové Šumavy tu jsou vylíčeni jako
pašeráci, agenti a kriminálníci, zatímco
pohraničníci jako hrdinové. Král Šumavy je dodnes příkladem, jak ideologie pronikala do filmu i tam, kde se vyprávěl zdánlivě čistý thriller.
Film se natáčel na
Kvildě, osadě uprostřed
Šumavy, podle románové předlohy
Rudolfa Kalčíka. V hlavních rolích se objevili
Radovan Lukavský, Jiřina Švorcová, Jaroslav Marvan, Stanislav Remunda, Miloslav Holub, Jiří Holý či
Jiří Vala. Do kin se na
Krále Šumavy přišly podívat neuvěřitelné
čtyři milióny diváků, a při scénách polapení krále Šumavy se z publika občas ozvali odvážnější diváci se slovy
„Hasila nechytili!“
Kde se natáčel starší Král Šumavy?
Dodejme však, že pro svůj román i filmový scénář si Kalčík nevybral
Josefa Hasila, ale jinou šumavskou legendu, pašeráka a převaděče jménem
Franz Nowotny, kterému se říkalo
Kilián. Pocházel z
Nových Hutí a ve skutečnosti nikdy dopaden nebyl; po dramatickém posledním pronásledování zůstal v Bavorsku, kde se dožil klidného stáří. Jeho i další „krále“ připomíná malý
pomník králům Šumavy; najdete ho u
osady Františkov poblíž
Kvildy, u můstku přes
Teplou Vltavu.
Ve filmu je zachycen stav
Kvildy tři roky po odsunu původního obyvatelstva; v záběrech se objeví například
kvildský hřbitov, zlikvidovaný v roce 1978, a
kostel svatého Štěpána, který vydržel dodnes. Na
Kvildu se od té doby filmaři několikrát vrátili; například v roce 1965 tu
režisér František Vláčil natáčel
film Markéta Lazarová, později kvildské pláně proslavily
filmy Pod jezevčí skálou (1978) a Za trnkovým keřem (1980) s
Tomášem Holým. Až do začátku devadesátých let 20. století ale ke Kvildě zasahovalo ostře střežené a veřejnosti nepřístupné hraniční pásmo a v obci byla rota pohraničníků.
Tankový prapor (1991)
Na přelomu režimů natočil
režisér Vít Olmer film, který udělal z vojenské služby synonymum pro absurditu.
Tankový prapor, natočený podle
stejnojmenného románu Josefa Škvoreckého, se stal
nejnavštěvovanějším filmem roku 1991 a kultovním titulem devadesátých let. Doktor filozofie Danny Smiřický coby alter ego
Josefa Škvoreckého v podání
Lukáše Vaculíka je v rámci základní vojenské služby přidělen k tankovému praporu a zažívá veškerou absurditu, zuřivost i neschopnost armády v časech totalitního režimu. Olmerův film je přehlídkou komických figur, bizarních vojenských rituálů, šikanování, ponižování a opileckých večírků, kde se důstojníci předhánějí v hloupých rozkazech a politických projevech, ale za humorem cítíme všudypřítomný strach z udání a stísněnou atmosféru doby.
Scénář k filmu napsal
Radek John, knižní
vojenský prostor Kobylec filmaři objevili v
Nové Vsi pod Pleší a na tankodromu v
Podbořanech, kasárny byly v
Berouně. Natáčení trvalo pouhé tři týdny, a kromě populárního soundtracku od
Ivana Hlase přinesl film také řadu hlášek, které si diváci opakují dodnes. Tankový prapor byl jeden z prvních porevolučních filmů, který otevřeně ukázal, jak vypadala „lidová armáda“ bez příkras propagandy. A zároveň to byl
kasovní hit — lidi se chtěli smát tomu, co předtím prožívali v tichosti. Není divu, že premiéra v roce 1991 se stala kulturní událostí. Tankový prapor se stal symbolem české svobody i odvahy dělat si legraci z režimu.
Černí baroni (1992)
Stejně jako se řadě lidí zfilmovaná verze líbí víc než knižní předloha, další si
Škvoreckého Tankový prapor pletou s
Černými barony Miloslava Švandrlíka. Také ten se záhy po roce 1989 dočkal zfilmování. Děj se odehrává na vojně u takzvaných „pétépáků“,
pomocných technických praporů, kde mladí muži místo zbraní dostali do ruky lopaty a museli „budovat vlast“ pod vedením důstojníků, kteří rozkazy brali až příliš vážně.
Režie se ujal
Zdenek Sirový, který u PTP opravdu sloužil (na rozdíl od Švandrlíka, který narukoval až v roce 1953 do jejich nástupnické organizace). Hlavní roli měli
Ondřej Vetchý v roli vojína Kefalína a
Pavel Landovský coby Major Terazky, ve filmu si však zahrála řada herců, kteří účinkovali ve snímku Tankový prapor, například
Miroslav Donutil, Milan Šimáček, Václav Vydra a
Miroslav Táborský. Natáčelo se tam, kde se odehrává i samotná románová předloha, tedy na
zámku Zelená hora u
Nepomuku. Výsledkem byla komedie plná nezapomenutelných hlášek a postav.
Král Šumavy (2022 a 2025)
Po více než šedesáti letech se filmaři dostali k příběhu
Josefa Hasila (1924–2019), jednoho z nejvýkonnějších převaděčů, který dokázal dostat z komunistického Československa na Západ desítky lidí. Seriál
Král Šumavy režisérů Davida Ondříčka a
Damiána Vondráška je dobrodružná špionážní podívaná, syrovější, temnější a mnohem věrnější skutečnosti než
Král Šumavy z roku 1959.
Psychologické drama natočené podle
životopisného románu Návrat Krále Šumavy jihočeského
spisovatele Davida Jana Žáka s
Oskarem Hesem v hlavní roli odhaluje brutální praktiky Státní bezpečnosti a stísněnost života v totalitním státě, kde se lidé ocitají mezi mlýnskými kameny dvou světů. Ondříčkova minisérie mistrně využívá
šumavskou přírodu jako metaforu neproniknutelné hranice — krásnou i smrtící. Kamera, výprava a dobové detaily dodávají dílu autenticitu, díky níž divák cítí chlad močálů i ledový dech systému, který ničil lidi bez ohledu na jejich odvahu. Seriál Král Šumavy je důkazem, že staré příběhy mohou znít nově a naléhavě i dnes.
Základní vojenská služba
V socialistickém Československu byla
vojenská služba povinná a týkala se prakticky
všech mužů od 17 do 60 let. Branný zákon z roku 1949 stanovil její
délku na 24 měsíců, ale v průběhu dalších desetiletí se měnila od dvou let postupně na jeden a půl roku, a později jeden rok. Pro mnoho mužů představovala vojna zásadní zásah do života – jednak z hlediska času, jednak kvůli ideologickému tlaku. Po roce 1989 byla
základní vojenská služba postupně zkracována, až byla definitivně zrušena.
Od 1. ledna 2005 je Česká armáda plně profesionální.
Pomocné technické prapory
Samostatnou a temnou kapitolou byly takzvané
Pomocné technické prapory (PTP). Tyto útvary fungovaly v letech 1950 až 1954 pro internaci a převýchovu takzvaných politicky nespolehlivých osob. Kromě synů živnostníků, kulaků, duchovních, intelektuálů, umělců a mužů, kteří se znelíbili režimu, do PTP mířili také mladí muži s kriminální minulostí, Romové, neodsunutí Němci nebo studenti, kteří v
únoru 1948 protestovali v
Praze proti komunistickému puči.
Vojáci PTP, lidově zvaní
pétépáci nebo
černí baroni, nosili černé výložky, nesměli mít zbraně a byli určeni k těžké manuální práci, například v dolech, stavebnictví nebo při stavbě železnic. PTP byly oficiálně zrušeny v roce 1954, přesto některé podobné jednotky fungovaly i později, byť pod jinými názvy.