Obraz Kurzschluss (v překladu krátké spojení, zkrat, či v tomto kontextu vzplanutí) je autorovým privatissimem. Je na něm totiž zobrazen samotný Gabriel Max společně s Ernestinou Harlanderovou, svojí láskou a pozdější druhou manželkou. Jedná se o jeden z mála dochovaných autoportrétů umělce, který se zpodobnil v kostýmu renesančního kavalíra. Scéna tak evokuje tajnou noční schůzku dvou milenců a není vyloučené, že inspiraci k ní Max mohl nalézt v literární, divadelní nebo operní předloze.
Max poznal Ernestinu, dceru generála Harlandera a vnučku krajináře Karla Wilhelma Freiherra von Heidecka v roce 1885 a krátce poté ji často využíval jako model pro svá díla. Max byl ovšem od roku 1873 ženatý s Emmou rozenou Kitzingovou, s níž měl tři děti, a z těchto důvodů svůj nový vztah důsledně tajil. Z této doby se například zachovalo několik Maxových dopisů adresovaných Ernestině, které byly psány tajným písmem, sestaveným umělcem z různých esoterických symbolů speciálně pro tyto účely. Max tyto svoje glosolalie několikrát použil také v malbách, v nichž je zobrazena Ernestina, a sděloval jimi poselství, která měla velmi osobní charakter, například Otče náš (1887) nebo U hadačky (1887). V tomto kontextu je možné chápat Maxův obraz Prosba (1891), na němž je opět zobrazena Ernestina s rukama spjatýma k modlitbě a pohledem upřeným do dálky, jako vyjádření touhy po jejich společné budoucnosti.
Max se v roce 1893 s Emmou rozvedl a ještě v tom samém roce se oženil s Ernestinou. Obraz Kurzschluss je dokladem mimořádně kvalitní, staromistrovské, valérové malby, která byla pro Maxe typická. Na podobné téma a ve stejné době umělec provedl také tušovou a křídovou kresbu, která byla v roce 1905 dražena v rámci pozůstalostního řízení ze sbírky bankovního ředitele F. Steina v Mnichově (kresba je reprodukována v aukčním katalogu, který byl k dražbě vydán, avšak v současné době o její existenci nevíme). Další kresba inspirovaná tímto tématem se nachází v soukromé sbírce v Mnichově.
Obraz Kurzschluss je typický galerijní chef-d'oeuvre a představuje výrazné obohacení sbírek
Západočeské galerie, zejména její kolekce umění 19. století. Západočeská galerie doposud vlastnila Maxův obraz s námětem tzv. opičího žánru Siesta (90. léta 19. století), který zakoupila krátce před tím, než začátkem roku 2011 uspořádala tomuto umělci jednu z prvních monografických výstav, doprovázenou obsáhlou obrazovou publikací.