Kudy k Blanickým rytířům
Kdo by neznal pověst o spícím vojsku v
hoře Blaník. Podle proroctví Mikuláše z Vlásenice u
Pelhřimova, vysloveného po roce 1471, je v nitru
Blaníku skryto "vojsko boží na ochranu země české a pravdy boží". Určitá
znamení, jako např. usychání stromů u vrcholu hory, jsou
předzvěsti velké bitvy, která se strhne na louce mezi Načeradcem a
Blaníkem. Pak zakročí Bůh a z hory vyjede tajné vojsko, které vypudí nepřátele. Mezi místními obyvateli se vyprávějí nejrůznější příběhy o tom, že někdo vstoupil do hory, za nedlouho z ní vyšel, ale ve skutečnosti uběhlo mnoho let. Badatelé se domnívají, že tyto příběhy lze vysvětlit pouze tím, že na
Blaníku či v jeho bezprostředním okolí je
možný vstup do paralelního světa či časoprostorový tunel. Blaník je sopečného původu, navíc se nachází v oblasti s jistými
geomagnetickými anomáliemi, a to by mohlo vysvětlovat příčinu oněch "záhadných" jevů.
Vchod ke spícím rytířům je podle legendy ukryt ve
Veřejově skále na severozápadním úpatí hory. Přes vrchol legendární hory
Velký Blaník vede
naučná stezka.
Zkamenělá svatba na břehu Ohře
V žulovém masívu mezi
Loktem a
Karlovými Vary vznikl působením
řeky Ohře chráněný přírodní výtvor
Svatošské skály s množstvím skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Skály zaujímají rozlohu 2 ha a svými tvary připomínají svatební procesí. K tomu se také váže místní pověst o mládenci Janu Svatošovi, který slíbil
věčnou lásku a manželství víle z Ohře. Ta poznala, že touží po vědomostech z oblasti věd, které mu mohla poskytnout za cenu, že se nikdy nezaslíbí jiné ženě. Ačkoli mladý Jan víle slíbil věrnost, chystal se
po čase ke svatbě s jinou dívkou. A svatební průvod stál před oltářem, zbývalo jen říci svá "ano". Náhle se však zjevila víla z Ohře a
proměnila celý svatební průvod ve skály. Ostatně, až k místu dorazíte, uvidíte tu nejen oba milence, ale i kněze, svatební hosty, hudebníky i svatební povoz...
Mlhy na Blatech a Kubatova hlava
Jihočeské krajině mezi
Hlubokou nad Vltavou a
Netolicemi s krásným selským barokem, které zdobí například obce
Plástovice,
Zbudov, Hlavatce, Malé Chrášťany nebo Dívčice, se odjakživa říká
Zbudovská blata. Území patřilo na samém začátku 16. století
Petrovi z Rožmberka, který je
věnoval svým poddaným – místní sedláci zde mohli volně pást dobytek, sušit seno a vyžínat trávu. Za nějakou dobu však panství přešlo do rukou
Adama z Hradce, který měl s územím jiné plány a
sedlákům jej vzal. Svá stará práva se před vrchoností snažil hájit zbudovský
rychtář Jakub Kubata. Jak to bývá, "rebélie" nebyla úspěšná a Kubata byl 20. dubna
1581 na břehu Soudného potoka popraven. Od těch dob se zde říká, že "
Kubata dal svou hlavu za Blata".
Zbudovská blata jsou však spojena i s románem Karla Klostermanna
Mlhy na Blatech. Právě mlha je zde typickou součástí podzimní a raně zimní krajiny. Přijeďte se podívat!
Čertova brázda v Posázaví
Čertova či Prokopova brázda je jednou z největších záhad nejenom České republiky, ale také střední Evropy. Jedná se o linii dlouhou
desítky kilometrů, která je zaříznutá do krajiny mezi
Sázavou a Chotouní. Podle pověstí ji prý
vyoral svatý Prokop, který si
do pluhu zapřáhl čerta, který jej předtím rušil při modlitbách. Prokop se rozhodnul, že s čertem bude zápasit a vyhrál. Čerta se pak snažil dál
vysílit prací, protože kdyby ho vyhnal, šel by škodit jinam. Tak ho zapřáhnul do pluhu a vyoral s ním brázdu. Když bylo dooráno, donutil světec čerta ještě
oškrábat bláto z rádla. Tak vznikl nad obcí Chotouň ostroh „
Homole“. Louka, kde se Prokop s čertem otáčel, se nazývá
Votočnice. Co se s čertem dělo dál, není známo. Brázda po něm ale zůstala, až do dnešních dob. Jedná se o
obrovský příkop o déce
21 kilometrů, který je 14 až 20 metrů široký – s rovným dnem a šikmo se svažujícími stěnami, zahloubený dva až šest metrů pod úroveň terénu. Některé její úseky již nenávratně splynuly s místními komunikacemi, jiné se ovšem dochovaly v podobě
mohutných úvozů a příkopů v lesích.
Kocouří spřežení pana Krčína
Pověst vypráví, že Krčín začal stavbu
rybníka Rožmberka modlitbou a stavbou šibenic. Na stavbě muselo robotovat na
osm set lidí a regent vládl stavbě velmi tvrdě. Není tedy divu, že o Krčínovi kolovaly nejrůznější pověsti. Jedna z nich praví, že
choval černé kocoury, velké jako menší tele, neboť je krmil
šiškami z krvavého masa. Sám dohlížel, zda je zámek zpevněný svěcenou vodou pevně uzavřen. Ti černí kocouři byli ďáblové v Krčínových službách. Jednou
o filipojakubské noci prý
vypustil sloužící kocoury, kteří řádili na
třeboňském náměstí. Až posvěceným křížem je Krčín zahnal zpátky do sklípku. Kocouři sloužili Krčínovi
i po smrti, baštýři se prý s nimi často za bouřlivých nocí setkávali. Když se ozvalo mezi poryvy větru kvílení a kňučení, divoké mňoukání a prskání, křik a práskání biče – to
Krčín objížděl se svým prapodivným spřežením
rybník Rožmberk.
Prý se ještě dnes objevuje se za bouřlivých nocí na silnici mezi Káňovem a
Rožmberkem, je oděn do černého hábitu a zelenýma svítivýma očima slídí vůkol. Když se mihne kolem Káňova, kde stávaly jeho šibenice, a rozhlédne se, jako by si prohlížel zetlelé viselce či vybělené kostry houpající se ve větru. Poté vjede na mohutnou hráz,
uhání mezi duby. Tu se otěží chytají
výři, co nad Krčínem krouží, a
houkáním kocoury pobízejí. Krčín se schoulí v dvojkolce a žalostně hořekuje, jakých křivd se při stavbě rybníka dopustil. Do povyku kocourů,
úpění Krčína a skučení větru zaduní znenadání hrom. Blesk roztrhne starý dub na hrázi a Krčín i s pekelným spřežením se propadne do země. Při
nejbližší bouřlivé noci však jeho
objížďka začíná nanovo. Touží nalézt klid a pokoj po smrti, leč nikdy se tak nestane a bude takto jezdit kolem svého největšího díla navěky. Alespoň tak praví pověst...
Kde se vzal v Brně drak?
Povídá se, že
brněnského draka, kterého najdete zavěšeného u
Staré radnice, dovezli ze svých výprav
křižáci, anebo že ho pánům na radnici daroval
turecký sultán. Samotní Brňané jsou přesvědčeni, že draka nikdo nepřivezl, ale že kdysi žil u řeky
Svratky, kde měl svoji jeskyni. Když měl hlad, požíral v okolí vše, co mu přišlo pod tlamu. Lidé se ho báli, ale nevěděli, jak se ho zbavit. Radní slíbili velkou odměnu
sto zlaťáků tomu, kdo by ho zabil, ale nikdo se nehlásil. Až jednou
do hostince U Modrého lva přišel řeznický tovaryš, který chodil vandrem po světě. Ten také slíbil, že Brňany všežravého zvířete zbaví. Potřeboval k tomu jen
volskou kůži a pytel nehašeného vápna. Tu pak nalíčil na břeh Svratky, drak ji sežral a posléze zapil vodou z řeky. Vápno v něm začalo vřít a
drak se nadouval, až praskl. Ať to bylo jak bylo, my dnes víme, že na radnici visí
preparát krokodýla nilského, který zde má své místo minimálně od 16. století. Z té doby se totiž datují historické účtenky za "údržbu draka".
Zlá macecha a její propast
Na
jižní Moravě ještě chvíli zůstaneme. Velmi známá je zde pověst o
Macoše, 138,5 metrů hluboké propasti. Ta je největší propastí svého druhu ("
Light hole" – jejíž
dno je ozářeno sluncem) v České republice a i ve střední Evropě. Legenda vypráví, že ve
Vilémovicích žil sedlák, kterému zemřela žena, ale za nějaký čas se znovu oženil. Nová žena však neměla ráda jeho syna z prvního manželství a rozhodla se, že se ho zbaví. Jednou v létě
vylákala dítě do lesa na jahody do míst, kde zela
bezedná černá jáma. Lsí dostala chlapce ke kraji a pak ho strčila dolů. Když si uvědomila, co provedla, vrhla se v zoufalství z propasti sama dolů. Zatímco
chlapce se podařilo zachránit, jeho macecha takové štěstí neměla. Od těch dob se propasti říká Macocha a za bouřlivých dnů, když se po lese honí vítr a bije hrom, bývá
slyšet z propasti pláč.
Přízraky z Umrlčí kaple u Annína
Mlhavé počasí je perfektní pro výlet za tajemnem. Na
Šumavě, kousek od
Sušice, se nad Annínem nachází unikátní
hřbitov s kostnicí a kostelem svatého Mořice. Podle pověsti tu oddedávna strašilo, v pohanských časech se na hoře Moránci nacházelo významné božiště, které bylo zasvěceno
bohyni smrti Moraně. Kostnice v bývalé umrlčí kapli prý byla proslulá zjevováním duchů, mnoho lidí zde zaříkávalo nebožtíky a konalo
magické rituály. Někteří byli tak vyděšení, že už by sem prý nikdy nevkročili. Dodnes se někteří návštěvníci
Mouřence na vrchu necítí bezpečně ani za denního světla. Nesmíme zapomenout, že kult bohyně smrti zde byl velmi silný a bývalé
božiště je stále energeticky aktivní. Velmi silnou negativní energii je podle psychotroniků cítit i v západní části hřbitova, kde mělo dojít během
středověku k hromadné a násilné smrti množství lidí. Navíc podle několika nezvratných důkazů, se zde těla nebožtíků v zemi vůbec nerozkládají a místní o nich hovoří jako o
živých mrtvých. Odborníci však na to mají racionálnější vysvětlení. Podle nich má půda zde velmi zvláštní složení, které
zabraňuje přirozenému rozkladu těl...
Čtyři jezdci apokalypsy od Soudného kamene
Kolihový les u Kosovy Hory skrývá prastaré tajemství – žulový balvan s prohlubněmi, který prý v dávných dobách sloužil jako místo, kde se odehrávaly soudy, věštilo se a konaly se zde různé pohanské obřady. Za druhé světové války
Sedlčansko sloužilo jako německé cvičiště a střelnice. Také a okraji tohto lesa byllo takové místo. Kámen už do areálu cvičiště nepatřil, ale přesto ho
nacisté podrobili zkoumání. Co objevili není známo, faktem zůstává, že
těsně před koncem války kámen odstřelili. Museli to udělat schválně a rozhodně ne z cvičných důvodů. Podle další legendy má kámen důležitou úlohu, až nastanou poslední dny světa, kdy na zemi vtrhnou
čtyři jezdci apokalypsy, aby čtvrtinu země zhubili
mečem, hladem, morem a dravými šelmami.
Petrovy kameny a Vozka v Jeseníkách
Drsná krajina Jeseníků má mnoho vrcholů opředených zajímavými legendami. Nejproslulejší jsou určitě
Petrovy kameny známé dávnými slety čarodějnic. Strašidelná pověst se však vztahuje i k poněkud méně známému
vrcholu Vozka v severní části pohoří.Ke vzniku vrcholové skály,
připomínající svým tvarem vůz s vozkou, se váže spousta pověstí. Podle nejznámější z nich zde zkameněl vozka s povozem za trest. Za hladomoru zde totiž na radu ďábla podkládal v měkkém terénu
kola vozu bochníky chleba. Po jeho nehodném činu se strhla se ohromná bouře a vozka i s koňmi a povozem se proměnil v kámen.
A jak je to s
Petrovými kameny? Už nechvalně známý inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu je v 17. století označil jako
místo sabatu všech obviněných nešťastnic během inkvizičních procesů. Kromě toho lidé věřili i tomu, že u Petrových kamenů se nachází brána do pekla. K tomu přispíval i fakt, že poblíž skalisek byla jedna ze štol z dob dobývání rudy v
Jeseníkách.
Inkvizice nenchala místo jen tak roku
1680 se poslala
komisi, která u skalisek vztyčila svatého Petra a skálu vysvětila. Od té doby jí lidé říkali
Petrovy kameny.
Radhošťské ďúry v Beskydech
Hora
Radhošť bývá tradičně spojována s uctíváním pohanského boha večerní oblohy, ohňů a světel hvězd
Radegasta. Kdo ale vystoupí na tuto starobylou horu, často vůbec netuší, že je pod povrchem protkána hustou
sítí podzemních chodeb, které podle pověstí ukrývají Radegastovu svatyni a zbojnické poklady. První písemné zmínky o využívání radhošťských jeskyní člověkem jsou z 15. století. Nejčastěji se mluví o třech vstupech do podzemí – Radochově studni, Cyrilce a Volařce. Situaci komplikují další četné vchody, místním nářečím zvané „ďúry“, na které je možno narazit na mnoha místech. Dříve je využívali hlavně pastevci nejen jako chladné sklepy – nebylo prý nic divného, když si pastýř z rožnovské strany zapálil pochodeň, prošel horou a dostal se na druhou stranu.
Lidé si vyprávěli, že v dávných dobách
chodby využívali především
pohanští kněží. Upravili si je a uschovávali si v nich dary od poutníků, a snad v nich i žili. Postupně vznikly báje o velikých pokladech zde ukrytých a dokonce i
knihy s návody, jak se do podzemí dostat, které vedly některé odvážlivce k tomu, aby se s primitivní výbavou (konopným provazem a svíčkou) vydali do hlubin země. Ne vždy se však vrátili zpět – ve tmě nenašli cestu anebo zemřeli hladem. Dodnes se můžete doslechnout o hrůzných nálezech mrtvol nebo koster zbloudilých ubožáků.
Zlatá Radegastova socha má být údajně ukryta v
jeskyni Volařce, kam ji odnesli pohanští kněží, aby neupadl do rukou křesťanů. Radhošťské podzemí je vědecky dosud neprobádané a není jasné, jestli se dnes někomu podaří alespoň jeden průchozí vchod do podzemí objevit.
Podle proroctví Mikuláše z Vlásenice je v nitru hory Blaník skryto vojsko boží na ochranu země české a pravdy boží.
Svatošské skály jsou chráněný přírodní výtvor s množstvím skalních pilířů, hranolů a jehlanů, které připomínají svatební procesí.
K Svatošským skalám se váže pověst o mládenci Janu Svatošovi, který slíbil lásku a manželství víle z Ohře, ale plánoval svatbu s jinou dívkou. Víla proměnila svatební průvod ve skály.
Čertova brázda je obrovský příkop o délce 21 kilometrů, široký 14 až 20 metrů a hluboký dva až šest metrů, který se zařízl do krajiny mezi Sázavou a Chotouní.
Na Radhošti můžete navštívit hustou síť podzemních chodeb, které jsou protkány celou horou. Podle pověstí zde mohou být ukryty Radegastovy svatyně a zbojnické poklady.
Podle pověsti Krčín objížděl jezero Rožmberk se svým spřežením velkých černých kocourů, kteří mu sloužili i po smrti.
Příběhy o vstupu do hory Blaník, kde uběhne mnoho let během krátkého momentu, mohou být vysvětleny teoriemi o paralelním světu nebo časoprostorovém tunelu.
Brněnský drak, který byl kdysi věřen jako žijící u řeky Svratky a požírající vše, byl nakonec zabit řeznickým tovaryšem pomocí vychytralé pasti s volskou kůží a vápnem.
Macocha je 138,5 metrů hluboká propast, která se stala dějištěm tragické legendy, kdy zlá maceha chtěla zabít svého nevlastního syna tím, že ho strčila do propasti.
Návštěvníci mohou obdivovat žulový masív Svatošských skal, který je vytvořen působením řeky Ohře a jehož tvary připomínají svatební procesí spojené s místní legendou o Janu Svatošovi a víle z Ohře.