Vydejte se na výlet k pramenům řek

Pramen Vltavy nedaleko Kvildy

Začneme zlehka – u pramene Vltavy. Ten najdete na jihovýchodním svahu Černé hory u hranic s Německem, nedaleko horské obce Kvilda na Šumavě. K samotnému prameni vede z Kvildy modře značená turistická stezka v délce 6 km.
 
Pramen, který zde vytéká, je považován za nejzazší prameniště naší nejdelší řeky – Vltavy. Potůček je od pramene až k Borové Ladě nazýván Černý potok, dále již nese označení Teplá Vltava. Pramen Vltavy vykazuje vyšší hodnoty stříbra, proto se vědci domnívají, že vyvěrá z nějakého starého středověkého důlního díla. Pramen Vltavy má údajně léčivé účinky. 
 
Název naší nejdelší řeky pochází ze starogermánského slovního spojení wilth – ahwa, který znamená divoká, prudká voda. Všeobecně používaný český název Wltawa se datuje nepřetržitě až od roku 1680. Dodejme, že slovo Ahwa (voda) se v češtině změnila v příponu „ava“, a má stejný základ jako latinské slovo „aqua“.
 

Pramen Labe v Krkonoších

Řeka Labe vyvěrá z hlubin Krkonoš. Prameniště najdete na Labské louce, ležící v těsné blízkosti státní hranice s Polskem. První, čeho si zde všimnete je skruž v podobě kamenné studny s přítokem a odtokem vody, obklopená upraveným vydlážděným okolím. Na místě se pak nachází dvojice pamětních desek věnovaných významnému propagátorovi české turistiky v Krkonoších, učiteli Janu Bucharovi. Po Janu Bucharovi byla nazvána i cesta, která k pramenu Labe vede z Jilemnice.
 
Místo doplňuje kamenná zídka s kovovými erby měst, kterými na své pouti k Severnímu moři Labe protéká. Nejnovějším přírůstkem zdobícím okolí pramene, který na místo přibyl v roce 2006, je socha Alegorie vody, dřevořezba tvaru ženského těla a jemných linií. Pramen Labe leží v nadmořské výšce 1387 m, a tak lavičky, které tu jsou umístěné pro odpočinek, vám nabídnou navíc pěkný výhled. Slovo Labe je slovanská obměna starogermánského jména Albí, což znamená „bílá“. Z toho vzniklo jednak latinské Albis, jednak dnešní německé Elbe.
 

Pramen Sázavy hledejte ve Žďárských vrších

Spory o tom, kde pramení naše další velká řeka, řeka Sázava, se vedly snad od nepaměti. Jako její pramen byly postupně označovány potoky Stržský, Karlovský a Stružný a ve škole jsme se učili, že Sázava pramení v rašeliništích u rybníka Velké Dářko. Až před pár lety bylo upřesněno, že její pramen leží hluboko v lesích Žďárských vrchů.
 
K pramenu, který leží v klidové oblasti CHKO je přístup omezen, proto sem nevede žádná značená cesta, jen pěšinka v hustém lese. Řeka pramení severozápadně od Šindelného vrchu v nadmořské výšce 757 m n.m., místo určitě snadno poznáte – označuje je žulová stéla s nápisem „Zde pramení řeka Sázava“. Najít jej uprostřed lesa ale bude tak trochu dobrodružství. Nejsnadněji se vám to povede z osad Mariánská Huť anebo Nová Huť.
 
Původ jména řeky je tentokrát slovanský, a to od slovesa sázet a přípony ava. Dohromady má slovo význam „sázavá“, tj. usazující se, přinášející s sebou spoustu nánosu. Naši předkové říkali, že kal se sadí – voda že písek sadí. Další teorie praví, že název dali řece Keltové jako sath-jati, což znamená „tekoucí mezi borovými lesy“.
 

Řeka Dyje pramení také na Vysočině

Na nenápadné louce nedaleko Panenské Rozsíčky na Jihlavsku vyvěrá ze země jeden ze zdrojů řeky Dyje (druhý pramen se nachází v sousedním Rakousku). U pramene stojí socha s názvem Jarní studánka od třešťského sochaře Jaroslava Krechlera. Kousek vedle vás možná překvapí kovová pruhovaná jabloň se dvěma červenými jablky. Jde o první zastavení Podyjské glyptotéky umělce Lubo Kristka, které se jmenuje Zrození.
 
Řeka protéká nejjižnějším cípem Českomoravské vrchoviny až do sousedního Rakouska. Tady se v městečku Raabs an der Thaya stéká s Rakouskou Dyjí a vzniká řeka Dyje (něm. Thaya), která je dlouhá 306 kilometrů a na česko-slovensko-rakouském trojmezí v oboře Soutok se vlévá do řeky Moravy, jako její nejdelší přítok.
 
Název řeky patrně sahá až do předkeltského období. Indoevropský kořen „dheu“ ve významu “téct, tekoucí” byl v době římské zkomolen na “dujas”, z čehož staří Slované odvodili v 7. či 8. století “Dyja”. Bavorští kolonizátoři Východní marky (Rakouska) pak termín “Dyja” v 11. století převzali a zkomolili na “Taja”.
 

Morava pramení na Králickém Sněžníku

Králickému Sněžníku, přes nějž přechází hlavní evropské rozvodí, se právem říká střecha Evropy. Pod vrcholem v nadmořské výšce 1 380 m vyvěrá pramen řeky Moravy, upravený jako studánka. Říká se, že Morava tu má tolik pramenů, kolik je v roce dnů. Oficiální pramen Moravy se nachází blízko pod vrcholem pohoří a patří k častým cílům návštěvníků vrcholu Králického Sněžníku. Odtud bystřina stéká příkrým svahem do hlubokého údolí s obcemi a osadami Horní, Velká a Dolní Morava.
 
Do údolí je krásný pohled přímo od pramene studánky, odkud většina turistů stoupá i na nedaleký vrchol vytvořený sutí z rozbořené polské rozhledny. Východní svah odvodňuje Morava v úmoří Černého moře, na jižním svahu pramení Lipkovský potok tekoucí do blízké Tiché Orlice v úmoří Severního moře a ze západního svahu v Polsku odtékají pramenné potůčky Kladské Nisy v úmoří Baltského moře.
 
Název řeky Moravy odkazuje k indoevropskému slovu „mar“, což znamená velkou vodu tvořící obtížně průchodná, bažinatá místa. Zajímavostí je, že stejný název řeky se objevuje také v Srbsku.
 

Pramen Ploučnice nedaleko Ještědu

Západně od obce Janův Důl, nedaleko Osečné, se nachází hlavní pramen řeky Ploučnice. Najdete ho v nadmořské výšce 390 metrů u Jenišovského rybníka. Zavede vás k němu červeně značená turistická cesta.
 
Prameniště Ploučnice je označováno za jedno z nejvydatnějších ve střední Evropě. Délka celého toku měří více než 105 km a končí v Děčíně, kde se vlévá do Labe. Tento pravobřežní přítok Labe s povodím 1194 km² je zarostlý břehovými porosty a klikatí se lučinami v písečném a hlinitém řečišti.
 
Jméno vodního toku se objevuje v listině ze 13. století jako Pulsnice. Původ má zřejmě v lužické srbštině. Území na sever od řeky ovlivnilo slovanské osídlení Horní Lužice (u nás je pozůstatkem například název Srbská Kamenice). Jméno Ploučnice zní v horní lužičtině Polčnica a je odvozeno z přídavného jména „pjelzki“, což znamená slizký, kluzký, vlhký.
 

Pramen řeky Nisy pod Jizerskými horami

Nisa, nebo také Lužická Nisa, pramení v katastru obce Nová Ves nad Nisou. Celková délka řeky je 252 kilometrů, na území ČR je ale tok Nisy dlouhý pouhých 54 kilometrů. Nisa je levým přítokem řeky Odry.

U jejího pramene byl v roce 1980 vystavěn pomník a dnes je toto místo častým cílem turistů – pěších i těch na kole. Právě zde začíná i dálková cyklostezka Nisa-Odra, po které je možné dojet až k Baltskému moři. K prameni vás zavede odbočka ze zelené turistické stezky mezi Jabloneckými Pasekami a Smržovkou (vede mimo jiné i přes nedalekou rozhlednu Nisanka) nebo Smržovský turistický okruh – červenobílá značka.

Původ jména Nisa je dodnes nejasný. Má se za to, že slovanský název řeky odkazuje k slovnímu základu „niz“, ve významu „nízká“, tedy tekoucí rovinatou krajinou.

Řeka Úpa pramení pod Sněžkou

Řeka Úpa pramení v Krkonoších cca 2 km od Sněžky, na Úpském rašeliništi. Okolo místa prochází modrá turistická značka a naučná stezka Krkonošská tundra. Úpa patří se svým prameništěm ve výšce 1432 metrů nad mořem mezi nejvýše pramenící české řeky.
 
Délka toku je 78,7 km a průměrný průtok řeky Úpy se pohybuje okolo 6,2 m³/s. Z významnějších měst protéká například Svobodou nad Úpou, Trutnovem, Úpicí a Českou Skalicí, na jejím toku leží i malebné Babiččino údolí v obci Ratibořice. Vlévá se do Labe v Jaroměři, odkud pokračuje společnými vodami až do Severního moře. Jméno řece dali jedni z dávných obyvatel našich krajů, Illyrové a znamená prostě tolik co „voda“.
 

Za pramenem Odry jen o víkendu

Řeka Odra pramení v Kozlovské vrchovině v oblasti Nízkého Jeseníku na úpatí Fidlova kopce. Pramen se nachází v "Oderském lese" v oblasti vojenského prostoru Libavá mezi obcí Kozlov a zaniklou obcí Varhošť v mělkém sedle s rozsáhlým rašeliništěm. Prameniště je tvořeno několika stužkami, které jsou zřetelné v době dešťů či tání jarního sněhu.
 
Podle kroniky města Odry z roku 1830 kronikáře F. X. Zimmermanna lokalizovali pramen řeky dva němečtí obchodníci. Oba v roce 1823 přicestovali do Veselíčka a navštívili zámek majitele místa a lesa, v kterém Odra pramenila, hraběte Leopolda Podstatzkého von Liechtenstein-Kastelkorn. S vědomím hraběte nechali na místě pramene vyklučit lískové křoviny a vyzdít malou, „čtyři střevíce“ (střevíc = 31,6 cm) vysokou studánku, nad kterou dal hrabě postavit šestibokou besídku. Původní prameniště se však oproti současnému prameni nacházelo asi o 100 kroků výše směrem na západ, ale stružky z něj vytékající postupně vyschly. Dnes je pramen součástí Vojenského prostoru Libavá a přístupný je pouze o víkendech.
 
Odra je 854 kilometrů dlouhá, z toho 112 kilometrů protéká Českou republikou. Odvádí vodu z 118 861 kilometrů čtverečních středoevropské krajiny. Její konec se nachází u přístavu Štětín v Polsku, na břehu Baltského moře.
 
Samotné jméno Odra je prokazatelně předslovanského původu. Její název pochází z velmi dávných dob, kdy naše území bývalo domovem prvních Indoevropanů (tj. v dobách, kdy v Anglii vznikalo Stonehenge a v Egyptě vyrůstaly první pyramidy). Jméno řeky vzniklo ze slova uod/ued, které svého času znamenalo prostě „voda“. Přidáním „r“ vzniklo z nového uedr/uodr nejen prapůvodní jméno řeky, ale také základ pro slova odor, water a wasser. Tak se dodnes říká vodě v řečtině, angličtině a němčině. Právě tato příbuznost slov vede k lidem, kteří s sebou přinesli řeč, z níž vznikly téměř všechny jazyky dnešní Evropy. O poznání později Odru nazývají Římané Viadura či Viadrus, záznamy z počátku 9. století uvádí, že se dávní Slované dělili na žijící v Čechách a na Odře.
 

Dva prameny Bečvy v srdci Beskyd

Přímo v srdci Beskyd na pomyslné střeše moravských Karpat pramení řeka Bečva. Její tok vytvářejí dva pramenné toky Rožnovská Bečva (Dolní Bečva) pramenící pod Vysokou a Vsetínská Bečva (Horní Bečva) pramenící na SZ svahu Javorníků nad Velkými Karlovicemi. Putování k pramenům vás zavede do jedné z nejkrásnějších horských krajin u nás. Východiskem k pramenům obou „Bečev“ je horské silniční sedlo Bumbálka (860 m) na hranici se Slovenskem.
 
Pramen Vsetínské Bečvy je vzdálený opravdu coby kamenem dohodil. Stačí vystoupat kolem hraničních patníků na první vršek Trojačka (938 m) a sejít po značeném chodníčku pár desítek metrů po svahu dolů. Malý dřevěný přístřešek nad slabým pramínkem označuje místo, kde začíná svou pouť delší z obou říčních větví.
 
O poznání vydatnější pramen řeky Rožnovské Bečvy se nachází na úbočí hory Vysoká (1024 m n. m.), který je zároveň nejvyšším vrcholem Vsetínských vrchů. Samotný pramen se nachází ve svahu v nadmořské výšce 959 m n. m. v krásném bukovém lese. K prameni se nejlépe dostanete po červené turistické trase vedoucí z Třeštíku na Vysokou, kde vás k prameni navede ukazatel. Ze země volně vytékající voda je svedena dřevěným žlábkem pod dřevěnou stříšku s nápisem Pramen Bečvy.
 
Samotná řeka Bečva vzniká soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy ve Valašském Meziříčí. Její prameny zakreslil do mapy Moravy už v polovině 17. století Jan Amos Komenský. Název řeky je slovanského původu, odvozený od slovesa bečet. To ve valašském nářečí znamená plakat nebo brečet. Řeka prý skutečně „bečí“ a je hlučná, když hodně prší. V takovém případě se i často rozvodní. Je to díky jílu v podloží, který je nepropustný.
 

Vlčí roklí k prameni Metuje

Kdo chce nalézt pramen řeky Metuje, musí nejprve zamířit do Adršpašských skal. Zde se podíl drobné a křišťálově čisté říčky dostanete po zeleném okruhu k Velkém Adršpašskému vodopádu a dále do Vlčí rokle. Ta vás vyvede na červenou značku s cyklotrasou 4036 obcházející skalní město.
 
Samotný pramen se nachází na louce asi 1,5 km od výstupu ze skal, nedaleko vesničky Hodkovice. Půda je zde podmáčená a nevede k němu žádná cesta. Krása putování podél Metuje v Adršpašských skalách vám vše ale určitě vynahradí.
 
Jménu řeky Metuje je hodně staré, odvozuje se od indoevropských obyvatel Illyrů. Je odvozeno od slova „medh“ značící střed (příbuzné je s tímto slovem latinské „medius“, české „mez“ i německé „Mitte“) a znamenalo „střední řeku“, tj. řeku ležící mezi Úpou a Orlicí.
 

Řeky bez pramene

U některých našich řek byste však prameny hledali marně. Vznikají buď soutokem několika menších řek anebo se jejich prameny nacházejí za hranicemi České republiky. Například řeka Lužnice pramení na rakouské straně Novohradských hor, pod horou Eichelbergl (1054 m) pod názvem Leissnitzbach. Existuje sice tzv. český pramen Lužnice, který se nachází asi 100 m od turistického přechodu do Rakouska, ale jedná se o pramen prvního českého přítoku řeky Lužnice. Dnešní jméno řeky se vyvinulo ze staročeského označení Ložbnica „lužní řeka – voda protékající luhy“.
 
Řeka Orlice vzniká u Albrechtic nad Orlicí soutokem Divoké a Tiché Orlice. Zatímco Tichá Orlice pramení u nás, Divoká Orlice vyvěrá v horských rašeliništích Czarne bagno a Rašeliniště pod Zielencem na území Polska, jižně od lázeňského městečka Duszniki-Zdrój. Na české území vstupuje nad osadou Trčkov v nadmořské výšce 695 m a od soutoku s Černým potokem tvoří státní hranici mezi Českem a Polskem, a to až ke Klášterci nad Orlicí (cca 30 km). Tichá Orlice pramení na západním svahu hory Jeřáb nad obcí Horní Orlice, v Hanušovické vrchovině. K prameni vede modrá turistická značka přes horu Jeřáb (1003) z Černé Vody do Malé Moravy. Dávný původ názvu řeky Orlice není znám. První zmínka o tomto pojmenování toku se objevuje poprvé v roce 1336 a to latinsky „flavius Orlice“. Název je odvozen z toho, že v povodí obou řek se hojně vyskytovali orli.
 
Řeka Berounka je na české poměry rekordmanka, co se zdrojnic týče. Tvoří ji čtyři řeky: Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava, přičemž za bod, od něhož se řeka jmenuje Berounka, je považován soutok Mže a Radbuzy v Plzni. Měří necelých 140 km a na své cestě její tok obohacují vody 45 přítoků. Původní název řeky byl Mže, a právě ta je jednou z řek, z níž Berounka vzniká. Název Berounka je doložen od 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako "řeka berounských". K rozšíření pojmenování Berounka přispěla známá Müllerova mapa z roku 1720. Název byl až v 60. letech 20. století úředně zakotven ve vodohospodářské dokumentaci i místopisném názvosloví pro řeku začínající již soutokem Mže a Radbuzy. Původní název Mže, který pro celou délku toku (od pramene až k ústí do Vltavy) užíval například Kosmas, pochází ze slovanského slovního základu označující mlhu, kapání, vlhko a mokro. Germánské jméno Mies zase odkazuje na páchnoucí a špinavou vodu a také močení. Ještě starší by snad mohlo být keltské pojmenování, které v sobě nese oba významy. Pro zajímavost uveďme, že řeka Mže pramení na území Německa v Griesbašském lese.
 
Soutokem začíná i řeka Otava, a to splynutím říček Vydra a Křemelná u Čeňkovy pily na Šumavě. Název toku pravděpodobně pochází z keltského spojení slov áth a ava, což znamenalo "řeka, na které je hodně brodů".
 
Také moravská řeka Ostravice vzniká spojením Bílé a Černé Ostravice, přičemž hydrologicky za pramennou se považuje ta prvně z jmenovaných, Bílá Ostravice. Pramení v nejjižnější části Moravskoslezských Beskyd, jihozápadně od osady Hlavatá při severovýchodním úpatí hory Vysoká, přibližně v nadmořské výšce 720 m n.m. K prameni nevede žádná cesta není zde ani studánka či označení pramene.