Helena je 188 cm vysoká smečařka s přezdívkou „Žebro“. Stala se jednou z nejúspěšnějších českých volejbalistek. Na své kariéře poctivě pracuje a může se pyšnit trojnásobným vítězstvím v anketě Volejbalistka roku z let 2013, 2015 a 2016, titulem nejlepší volejbalistka dekády 2000-2009 a uvedením do Síně slávy českého volejbalu. Své kvality zúročila v extraligových družstvech TU Liberec a Slavia Praha. Přijala také zahraniční angažmá v Itálii, Rusku, Turecku, Polsku a v Číně. V letech 2003-2015 se stala reprezentantkou ČR v kategorii kadetek, juniorek a žen (od roku 2012 s kapitánskou páskou). Startovala na dvou MS a šesti ME a v roce 2012 zvítězila v Evropské lize CEV.
Vedli Vás rodiče ke sportu již od dětství?
Celá moje rodina je sportovně založená. Věnovali se atletice, fotbalu i volejbalu, který hráli oba. Sport mám v genech, sport mě vždycky bavil a vyzkoušela jsem mnoho druhů sportu. Chodila jsem na plaveckou základní školu v Liberci, takže jsem jednu dobu dělala najednou plavání, aerobik, aj. Postupem času jsem si ale musela vybrat a kolektivní sport u mě nad tím individuálním vyhrál.
Zvolila jste si tedy volejbal. Od kolika let jej hrajete?
S volejbalem jsem začala ve dvanácti letech. Především proto, že jsem byla vždy vyšší než moji spolužáci nebo moje kamarádky, a taky proto, že ho dřív hrál můj taťka.
Co se Vám na volejbale líbí více než na jiných sportech? Má nějaká přitažlivá specifika?
Volejbal je nekontaktní, technický, taktický a dynamický sport. Je při něm potřeba přemýšlet, protože každá výměna míče je jiná. Hodně v něm rozhoduje psychika, do určité míry si každý může výkon pokazit nebo zlepšit sám, zvláště potom na určité sportovní úrovni. Ráda pozoruji a porovnávám ženský volejbal s mužským, který je ještě rychlejší a dynamičtější. Na tréninku si následně zkouším nové věci.
Když jste začala hrát volejbal, jaké jste si stanovila cíle?
Já jsem odmala ambiciózní, chtěla jsem být vždy nejlepší, unikátní a nerada prohrávám. Pokud něco dělám, dělám to na 110 %. A tak to bylo vždycky i s volejbalem. Proto jsem chtěla hned od začátku všechno vyhrávat, nejdřív v žákyních a později ve všech dalších kategoriích. A to platí dodnes.
Jaké byly Vaše první sportovní úspěchy?
V patnácti letech jsem hrála svojí první sezónu v extralize žen. Kariéru jsem teprve začínala, a pamatuji si, že Lucka Václavíkova svoji končila. Byla jsem v týmu se zkušenými hráčkami a ten rok jsem vyhrála talent roku, objev roku a ještě nějaké ocenění. Trenéři Pech s Pommerem mě vybrali do reprezentace starší kategorie, než jsem byla já. A asi tam jsem si uvědomila, že bych svoji kariéru chtěla rozvinout a dostat se do zahraničí, zejména do Itálie.
Vzpomenete i na svého prvního trenéra? Jaký na Vás měl vliv?
Na svého prvního trenéra z Loko Liberec Miroslava Procházku nezapomenu. Ten mě připravil na velký dril ve sportu. Dalším byl později v Itálii Carlo Parisi, díky kterému jsem se stala kompletní smečařkou a naučila jsem se přihrávat. Od trenéra si každý rok odnáším něco nového, ale motivovat mě nemusí, osobní motivace mám dost již odmala.
Kolik hodin denně věnujete tréninku?
Záleží na tom, ve které zemi zrovna hraji a kolik zápasů týdně je na programu. Někdy je to 5 hodin denně, někdy jsou to 3 hodiny denně. V Číně se trénuje např. i 6-7 hodin denně.
Jaký je váš nejhlubší volejbalový zážitek?
Sezona 2011/2012, kdy jsem vyhrála s Bustem Arsiziem svůj první tripple. Za celou sezónu jsme prohráli snad jen dva zápasy. Byla jsem kapitánka a měli jsme skvělý, neporazitelný tým. A k tomu atmosféra na hale byla jedinečná. Na zápas chodilo i sedm tisíc diváků. Fanoušci tvořili různé choreografie a po zápase jsem zůstávala i hodinu či dvě na focení a pro podpisy fanouškům. Byl to zatím nejhezčí rok mé kariéry.
Zavzpomínáte na volejbalistky, které jste během své kariéry poznala?
Z českých hráček to byly Hela Horká, ke které jsem jako malá v repre vzhlížela, a Aneta Havlíčková, se kterou jsem prošla velkou většinu reprezentací. Ze zahraničních hráček si vždy ráda vzpomenu na Francescu Piccinini, Carli Lloyd, Zhu Ting.
Již v osmnácti letech jste odjela na své první zahraniční angažmá. Jak jste ho prožívala?
V osmnácti odejít do jedné z nejlepších lig světa byla velká osobní zkouška. Měla jsem příležitost se rozhodnout, jestli do velkého volejbalu patřím nebo nepatřím. Učila jsem se novému techničtějšímu volejbalu. První polovinu sezóny jsem vůbec neuměla italsky a v Itálii zase v tu dobu neuměl skoro nikdo anglicky. Takže jsem se občas cítila sama a rodina mi chyběla. Moje motivace ale byla ohromná. Hrát s a proti nejlepším hráčkám světa byla pro mě velká čest. Po pár týdnech jsem si na zahraniční angažmá zvykla a vše ostatní se stalo součástí mé kariéry. Naučila jsem se přepínat a přemýšlet nad tím, co v tuto chvíli mám, a ne nad tím, co nemám.
Hodně cestujete. Jaká jsou herní specifika v různých Vámi navštívených zemích?
Každý má svůj specifický styl hry. Nejvíc propracovaný volejbal podle mě, a to jak technicky tak takticky, má Itálie. Rusko má pomalejší styl hry a výškový průměr hráček je tam vyšší než v ostatních státech. Čína zase hodně staví na mladých hráčkách a na jejich dynamice.
Absolvovala jste mnoho zahraničních angažmá, kde jste byla nejvíce spokojená a proč?
Mám ráda výzvy a do každé sezóny jdu s novým cílem. Mám je rozdělené. Každý rok vím, co chci volejbalu dát a co si chci odnést. Velkou část své kariéry jsem odehrála v Itálii. Myslím, že patří k nejlepším ligám na světě a stále mě motivuje být lepší. Shanghai. Čína bylo moje asi nejexotičtější angažmá, věkový průměr hráček tam je přibližně 20 let, a pokud je vám 25, tak už jste stará. Což je taky krásná výzva. A všude sbírám nové zkušenosti.
Jak jste prožívala první účast v české reprezentaci?
Poprvé jsem nastoupila v patnácti do reprezentace juniorek vyšší kategorie 86/87. Pamatuji si, že jsem holkám sbírala míče při Mistrovsví Evropy v Liberci a o pár měsíců později jsem s nimi trénovala a hrála. Byla to pro mě velká čest a motivace.
Naposledy jste byla v reprezentaci v roce 2017. Jaký je důvod Vaší následné neúčasti?
Po patnácti letech své každoroční účasti v reprezentaci jsem se rozhodla trochu zregenerovat své tělo a věnovat se svým fyzickým slabinám.
Chtěla byste do reprezentací znovu nastoupit?
Jsem s trenérem Giannisem stále v kontaktu.
V čem spočívá role kapitánky týmu?
V ženském volejbalovém týmu dát dohromady 14 hráček, aby uměly dát své osobní problémy na hřišti stranou a jít za stejným cílem celou sezónu, není vždy snadný úkol. Kapitánka by měla být leader, hlas týmu, správná spojka mezi hráčkami a trenérem (klubem) a také musí být správný „naslouchač“ svého družstva a spoluhráček.
Volejbal je kolektivní sport. Ovlivňují osobní vztahy se spoluhráčkami kvalitu hry?
Nejdůležitější je umět rozdělit osobní vztahy od těch volejbalových. Umět přijít na trénink, odtrénovat a odehrát se stejným cílem. Pak si každá může jít svojí cestou ve svém osobním volnu. Proto, abyste se stala profi hráčkou ve vrcholovém sportu rozhodují maličkosti.
Jaké předpoklady by měla mít úspěšná hráčka?
To je individuální. Do určitého věku stačí talent, později je vidět hlavně denní dřina, stabilita výkonu, profesionalita a originalita. Čím více jste komplexnější, jedinečnější, tím větší máte šanci uspět v konkurenci s ostatními světovými hráčkami
Co Vás charakterizuje? Čím se odlišujete od jiných hráček?
Mám velké zkušenosti, snažím se být leadr a jsem hlavně profesionální hráčka. Trénink, zápas, posilovna, příprava, rehabilitace, regenerace. A to vše na max! Hledám si vždy nové cesty ke zlepšení. Poslední roky se věnuji hodně mentální přípravě. Volejbal a sport obecně je o kondičním, technickém a mentálním tréninku. U prvních dvou zmíněných už tak velký prostor ke zdokonalení nemám. Na psychice jsem ale nikdy dříve nepracovala. Zde mají i některé hráčky, podle mě, největší rezervy. Díky tréninku psychiky mám větší konkurenční výhodu.
Setkala jste se během sportovní kariéry s nějakým nesportovním chováním?
Ve volejbale k nesportovnímu chování moc nedochází. Nesportovní ale jsou kluby. Pokud se jejich hráč/hráčka zraní, zachází s námi hodně jako se zbožím, které má vadu, už není potřeba.
Během své kariéry jste prodělala mnohá zranění. Způsobuje volejbal na profesionální úrovni nějaké doživotní zdravotní komplikace?
Nejdůležitější je být profesionál a umět připravit své tělo na velkou zátěž. Pokud na sobě každý den pracujete (fyzicky i psychicky), dá se předejít mnoha zdravotním problémům.
Vylučuje se sportovní kariéra s rodinou?
Nevylučuje. Mám spoluhráčky, které v pětadvaceti porodily a po jedné sezóně se k volejbalu vrátily zpět. Nebo spoluhráčky, které ještě v pětatřiceti hrají volejbal a rodinu zatím nemají. Mužům netikají biologické hodiny, to je pravda. Většinu sportovců doprovází partnerky/manželky a vytváří jim zázemí. My sportovkyně to tak nemáme a já osobně bych to tak ani nechtěla. Mám hlavu nastavenou jinak. Všechno má svůj čas.
Jak dlouhá může být aktivní kariéra volejbalistky?
Zlom obvykle přichází okolo třiceti.
Na co jste ve své sportovní kariéře nejvíce hrdá?
Na tripple ve třech zemích (Itálie, Polsko, Rusko) a na získané zkušenosti.
Jaké máte nesplněné cíle a plány?
Olympijské hry.
Co vám volejbal v životě dal a čím jej obohatil?
Volejbal miluji. Jsem vděčná volejbalu za možnost živit se sportem, cestovat, poznávat nové lidi, nové spoluhráčky a nové kamarádky. Volejbal je moje dosavadní životní cesta.