Věda a historie: souboje, šarvátky, pistole a poslední duel v Čechách

Vydejte se s Kudy z nudy do světa kordů, pistolí, sekundantů, čestných kodexů a osudného duelu, který se 6. května 1876 odehrál na pražské Klamovce. Mluví se o něm jako o posledním šlechtickém souboji v Čechách, a v roce 2026 od jeho tragického konce uplynulo rovných 150 let.
 
Souboje dnes působí jako kulisa z dobrodružného románu nebo historického filmu. Jenže v 18. a 19. století šlo o velmi vážnou věc. Aristokratická čest nebyla jen osobní vlastnost, ale skoro rodinný majetek: něco, co se dědilo, hlídalo a v případě urážky také bránilo. A když nestačila omluva, nastoupili sekundanti, pravidla, zbraně a ranní cesta na odlehlé místo. Ottův slovník naučný ještě na začátku 20. století definoval souboj jako boj dvou soupeřů smrtícími zbraněmi, uspořádaný podle dohody před svědky obou stran, zpravidla kvůli urážce na cti. Zároveň ale suše dodával, že souboj nedokazuje, kdo je v právu – nanejvýš kdo lépe střílí, lépe šermuje nebo má víc štěstí.
 

Poslední souboj v Čechách: láska, pomluvy a pár facek

Hlavní příběh nás zavede do roku 1876. Na začátku stála komtesa Anna Eleonora Waldstein-Wartenberg, dcera majitele panství Šťáhlavy–Nebílovy. O její přízeň stáli dva mladí aristokraté: Wilhelm Vincenz princ z Auerspergu a Leopold Filip hrabě Kolowrat-Krakowský. Oba se znali už z Vídně, kde spolu studovali a později sloužili u dragounů. Pak ale přišla láska k téže dívce a přátelství se změnilo v nepřátelství.


 
Wilhelm Auersperg se rozhodl svého soka znemožnit pomluvami. Tvrdil, že Leopold není dost urozený (což byla mimochodem pravda, protože jeho otec si vzal o čtvrt století mladší benátskou tanečnici), a že se dopustil nečestného jednání. Pomluvy padly na úrodnou půdu: Kolowrat byl vyšetřován, některé aristokratické domy před ním zabouchly dveře a jeho pověst utrpěla hluboké šrámy. Když byl očištěn, požadoval zadostiučinění. Jenže Wilhelm souboj odmítal. Tvrdil, že hrabě a desátník pro něj není rovnocenným soupeřem.
 
Pak přišla scéna jako vystřižená z dobového bulváru: Leopold Kolowrat si Wilhelma našel na nádraží a před svědky mu uštědřil několik facek. To už se nedalo zamést pod koberec. Noviny měly téma, společnost senzaci a rod Auerspergů ostudu. Podle dobových i pozdějších líčení měla zaznít věta, že políček z tváře Auersperga může být smyt jen krví.
 

Klamovka, 6. května 1876

Souboj se odehrál v sobotu 6. května 1876 na pražské Klamovce. Dorazili duelanti, sekundanti a soubojové pistole. Pravidla byla neobvykle tvrdá: mělo se střílet tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů neklesne k zemi. To bylo drsné i na dobu, která se ještě tvářila, že čest někdy potřebuje olovo. K tomu dodejme, že souboje tehdy byly již více než sto let zakázané a stylové bylo i počasí: podle dobového tisku bylo zataženo a slabě poprchávalo.


 
Wilhelm Auersperg byl krátkozraký a proti zkušenějšímu střelci Kolowratovi neměl dobrou pozici. První výstřely rozhodnutí nepřinesly; jeden se netrefil, druhému selhala zbraň. Osudná byla až třetí rána, kdy Kolowratova kulka zasáhla Wilhelma do boku. Zraněného odvezli do paláce jeho strýce Karla Viléma Auersperga, kde následující ráno zemřel. Leopold Kolowrat odjel do Vídně, kde byl zatčen, ale nakonec mu císař František Josef I. udělil milost. Důvod? Maličkost: oba soupeři před soubojem podepsali prohlášení, že jsou „unaveni životem“ a rozhodli se spáchat sebevraždu.
 

Žádné šťastné konce

Ani přeživšího vítěze nečekal romantický osud a zadostiučinění. Po omilostnění nemohl Leopold Kolowrat zůstat ani v Praze, ani ve Vídni: pronásledovali ho Vilémovi přátelé i otcovi věřitelé. Uprchl do Ruska, kde tři roky působil jako správce knížecího velkostatku, a poté odjel hledat štěstí do Ameriky. Tam ho skutečně našel – oženil se s baronkou Nadine, dcerou závratně bohatého tabákového magnáta Josefa Huppmanna von Valbella, spoluzakladatele America Tobacco Company, z níž se později zrodily značky Philip Morris a Marlboro.
 
Když se jedenáct let po souboji vrátil do Rakouska-Uherska, byl z něj zámožný a společensky znovu přijatelný muž; dávné vášně vyvanuly. Zapojil se do politiky jako poslanec říšské rady a českého sněmu, patřil k prvním akcionářům automobilky Laurin & Klement, dnešní Škoda Auto, a jeho syn Alexandr „Saša“ Kolowrat se později stal úspěšným automobilovým závodníkem. Jenže za vším tím úspěchem zůstával stín výstřelu na Klamovce.
 
Komtesa Anna Eleonora Waldstein-Wartenberg se po tragédii nikdy nevdala. Vstoupila do kláštera benediktinek na Smíchově a zemřela v roce 1903. Na místě souboje byl vztyčený dřevěný kříž, o který se podle dobových svědectví někdo staral – říkalo se, že to byla právě ona. Jestli je to pravda nebo jen romantická krajka na temném příběhu není nakonec tak důležité. Pro nás je to jen tichý dodatek: po výstřelech zůstala nejen mrtvola, ale i životy, který se rozběhly jinudy.
 

Čest, která se musela „smýt“

V soubojích nešlo vždycky o to protivníka zabít. Jejich smyslem bývalo veřejně ukázat, že uražený muž je ochoten riskovat život, aby obhájil své jméno. Někdy stačilo, že oba soupeři na místo dorazili, postavili se proti sobě a byli připraveni vystřelit. Jindy se střílelo do vzduchu, do první krve nebo jen tak, aby se obnovila pošramocená pověst.
 
Romantika stranou: souboje byly nebezpečné, trestné a často také hloupé. Přesto se v prostředí šlechty, důstojníků, studentů a některých měšťanských kruhů udržely dost dlouho. Zvláštní roli hráli sekundanti. Nebyli to jen svědci, ale i vyjednavači, rozhodčí a občas poslední rozumní lidé na scéně. Měli se pokusit o smír, dohodnout pravidla a zabránit zbytečnému krveprolití. Když selhali, nastoupily zbraně.
 

Souboj o matematiku: Tycho Brahe a nos, který skončil v Praze

Když už mluvíme o soubojích, byla by škoda vynechat další slavný duel. Netýká se přímo českých dějin, ale přesto je spojený s Prahou. Jeho hrdinou byl dánský astronom Tycho Brahe, který později působil na dvoře Rudolfa II. a je pohřben v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. V mládí totiž přišel v souboji o část nosu.


 
Stalo se to roku 1566 v Rostocku. Brahe se pohádal s příbuzným Manderupem Parsbergem – podle tradice kvůli otázce, kdo z nich je lepší matematik. V šermířském souboji přišel o část nosu a zbytek života nosil protézu. Dlouho se tradovalo, že nos byl ze zlata a stříbra; moderní výzkum po exhumaci ostatků ale ukázal, že šlo patrně o mosaz.
 
Je to skoro dokonalá historka pro rubriku Věda a historie: jeden z nejpřesnějších pozorovatelů hvězd své doby, muž, jehož data později pomohla Keplerovi změnit astronomii, si životem nesl památku na souboj kvůli matematické ješitnosti.
 

Pistole pro gentlemany

V 19. století se stále častěji používaly soubojové pistole. Bývaly to elegantní, přesně zpracované zbraně ukládané v kazetách spolu s příslušenstvím: střelami, prachovnicí, nabijákem, kleštěmi na lití kulí nebo čisticími pomůckami. Byly krásné, drahé a smrtící – luxusní předmět pro situace, v nichž se lidská důstojnost utrhla ze řetězu.
 
Z dnešního pohledu je na soubojích fascinující i jejich „vědecká“ stránka. Vzdálenost, rychlost reakce, světlo, déšť, nervozita, kvalita zbraně, kouř z výstřelu, třes ruky, zrak soupeřů i práce lékaře – to všechno mohlo rozhodnout. Duel byl sice obalený řečmi o cti, ale v poslední chvíli šlo o velmi konkrétní fyziku, anatomii a náhodu.
 

Od Božího soudu k trestnému činu

Souboje měly hlubší kořeny než aristokratické pistole 19. století. Ve středověku existovaly soudní souboje a ordály, tedy takzvané Boží soudy: existovala představa, že Bůh dá v zápase zvítězit tomu, kdo je v právu. Pozdější duely už se netvářily jako právní důkaz, ale jako soukromé zadostiučinění. Jenže výsledek zůstával stejně problematický. Pravda se nedá vystřelit z pistole a čest se nedá spolehlivě změřit délkou kordů.
 
Moderní státy proto souboje zakazovaly. Marie Terezie je v habsburské monarchii postihovala už v 18. století, přesto se v určitých vrstvách držely ještě dlouho. Zákon říkal jedno, společenský tlak druhé. A právě v tom je jejich historická síla: ukazují, jak dlouho dokáže přežívat zvyk, který je nelegální, nebezpečný a často absurdní, pokud ho část společnosti považuje za otázku prestiže.
 

Kam se vydat za příběhem posledního souboje?

Za posledním soubojem v Čechách se můžete vydat hned na několik míst. Zámek Nebílovy připomíná příběh Anny Eleonory Waldstein-Wartenberg a šlechtickou kulturu, z níž duel vyrostl. Pražská Klamovka zase nese paměť osudného střetu a na Smíchově býval klášter benediktinek, kam měla Anna Eleonora po tragédii odejít. A Staroměstské náměstí s Týnským chrámem přidává hvězdný bonus: náhrobek dánského astronoma s mosazným nosem a soubojovou jizvou.
 
Souboje dnes naštěstí patří do učebnic, muzeí, zámeckých expozic a historických románů. Ale stojí za to si je připomínat. Ne proto, abychom obdivovali násilí v rukavičkách, ale abychom viděli, jak tenká hranice někdy vedla mezi noblesou a nesmyslem. A také proto, že i dějiny cti, etikety a uražené pýchy umějí být napínavé jako detektivka.
 

Souboj v kostce

Souboj byl rituální střet dvou protivníků, většinou kvůli urážce na cti. Probíhal podle dohodnutých pravidel, za účasti sekundantů a často s lékařem poblíž. Zbraněmi bývaly kordy, šavle nebo pistole. Cílem nemusela být smrt soupeře, ale veřejné zadostiučinění. V praxi ale stačila jediná chyba, špatné světlo, nervozita nebo dobře mířená rána – a z rituálu se stala tragédie.
 
Co možná nevíte o soubojích?

• Souboj nebyla rvačka, ale rituál s pravidly, svědky a předem dohodnutými podmínkami.
• Sekundanti měli nejdřív usilovat o smír; teprve když selhali, přišly na řadu zbraně.
• Soubojové pistole se často vyráběly v párech, aby měli oba soupeři stejné podmínky.
• V řadě případů se střílelo jen formálně, například do vzduchu nebo do první krve.
• Poslední šlechtický souboj v Čechách se odehrál 6. května 1876 na pražské Klamovce a skončil smrtí Wilhelma Auersperga.