Věda a historie není nuda: všichni premiéři České republiky a Československa

Sto let československých a českých premiérů ukazuje, jak se tato funkce proměňovala podle doby: od budovatelského étosu první republiky přes dramatické krize 20. století a čtyřicet let totalitní vlády až po současnou parlamentní demokracii.


 
Když se dnešní premiér otáčí ve dveřích Strakovy akademie, vidí za sebou celou řadu předchůdců. Někteří tu seděli pár měsíců, jiní celé roky – ale všichni dobře věděli, že moc nebudou mít ve svých rukou navždy. Zkrátka, kdo chce poznat naši moderní historii, měl by se podívat na premiéry nejen jako na funkcionáře, ale i jako na osobnosti, které vtiskly tvář své době. Premiér není jen úředníkem na čele kabinetu, ale tváří epochy. A kdo chce porozumět našim moderním dějinám, může začít právě u těch, kteří seděli v premiérském křesle.
 

Kdo je vlastně premiér?

Premiér – oficiálně předseda vlády – není jen „ten nahoře“. Je to člověk, který sedí v čele stolu ve Strakově akademii a snaží se, aby mu ministři netáhli každý jiným směrem. Jeho moc nestojí na prezidentské pečeti, ale na důvěře parlamentu a schopnosti vyjednávat.
 
Za první republiky musel ministerský předseda kormidlovat křehké koalice a počítat s tím, že každá dohoda je vratká. Za války a v dobách krizí se z něj stával spíš symbol, někdy dokonce figurka pod diktátem cizí moci. A po roce 1989? Premiér se proměnil v hlavního architekta změn – od divoké transformace až po dnešní snahu o stabilitu a předvídatelnost.
 

Budovatelé republiky (1918–1938)

Vznik samostatného Československa v roce 1918 otevřel prostor pro novou politickou elitu. Byla to éra optimismu a budování, ale zároveň i období, kdy bylo nutné vyrovnávat zájmy Čechů, Slováků a dalších národností. Premiéři první republiky stáli před úkolem upevnit mladou demokracii a zajistit, aby se nový stát stal respektovaným partnerem v Evropě.

Než usedl do prezidentského úřadu, krátce byl úplně prvním předsedou vlády ještě během prozatímního období Tomáš Garrigue Masaryk. Po něm nastoupil Karel Kramář, představitel národnědemokratické strany. V lednu 1919 na něj byl spáchán první prvorepublikový atentát. Zachránil ho silný zimní kabát a náprsní taška. I to patří k bizarním příběhům české politiky – říkalo se pak, že Kramář mívá tak naditou peněženku, že ji ani kulka neprostřelí. Jen náhodou nedopadl jako ministr financí Alois Rašín, který v roce 1923 na následky atentátu zemřel.
 
Volby v roce 1919 znamenaly Kramářův ústup ze slávy. V žádné další vládě už nezasedl, vysněný post prezidenta nikdy nezískal a až do smrti v roce 1937 zůstal jen jedním z mnoha poslanců Národního shromáždění. Po něm převzal odpovědnost sociální demokrat Vlastimil Tusar, který stál v čele takzvané Rudozelené koalice (1919–1920).
 
Prvním „úřednickým premiérem“ se stal v roce 1920 Jan Černý; ten nastupoval opakovaně vždy ve chvílích, kdy se politické síly nedokázaly domluvit. Mezi jeho dvě působení se vklínil Edvard Beneš, který vedl vládu v letech 1921–1922 ještě před svým pozdějším zvolením prezidentem.
 
Nejvýznamnější postavou meziválečného období byl bezesporu Antonín Švehla, agrární politik a mistr kompromisu. Dokázal udržet stabilitu několika vlád mezi lety 1922 a 1929 a zapsal se jako nejdéle sloužící premiér první republiky. Na jeho práci navázal další agrárník František Udržal (1929–1932) a po něm Jan Malypetr (1932–1935), který musel řešit důsledky hospodářské krize.
 
V polovině třicátých let usedl do premiérského křesla Milan Hodža. Desátý premiér Československé republiky byl první Slovák v této funkci (1935–1938), a z premiérského křesla se snažil udržovat křehkou rovnováhu mezi českou a slovenskou částí státu.
 

Premiéři v krizi (1938–1948)

Základy první republiky a její vlády otřásla v září 1938 Mnichovská dohoda. Do premiérského křesla usedl generál Jan Syrový, respektovaná vojenská osobnost, která měla těžce zkoušenému státu dodat důvěryhodnost. V krátkém sledu ho vystřídal právník Rudolf Beran, jenž se stal předsedou vlády takzvané druhé republiky. Jeho působení ale trvalo jen několik měsíců. V březnu 1939 byla republika rozbita a na českém území vznikl Protektorát Čechy a Morava.
 
V protektorátních poměrech působil nejprve jako předseda vlády Alois Eliáš, voják a odbojář, který byl za svou činnost v roce 1942 popraven nacisty. Po něm nastoupil Jaroslav Krejčí a později Richard Bienert. Jejich role ale byla spíš symbolická a omezená pod dohledem okupantů.
 
Jiný příběh se psal v zahraničí. V Londýně vedl československou exilovou vládu Jan Šrámek, politik lidové strany, který se snažil udržet legitimitu Československa mezi spojenci a připravovat návrat demokracie po válce.
 
Po roce 1945 se obnovila republika a s ní i parlamentní vlády, ovšem v rychle se měnící atmosféře poválečného chaosu. Premiérský post zastával Zdeněk Fierlinger, sociální demokrat s blízkostí ke komunistům. Rozhodující však bylo jmenování Klementa Gottwalda, který se stal předsedou vlády v roce 1946. Jeho kabinet, vzešlý ze svobodných voleb, se během dvou let proměnil v nástroj převzetí moci Komunistickou stranou a v únoru 1948 definitivně ukončil krátkou poválečnou demokracii.
 

Komunistické Československo (1948–1989)

Takzvaný vítězný Únor 1948 znamenal definitivní konec parlamentní demokracie a začátek čtyřicetileté vlády Komunistické strany Československa. Do premiérského křesla usedl Klement Gottwald, který ale byl předsedou vlády jen několik měsíců, než byl v červnu 1948 zvolen prezidentem republiky. V premiérském úřadu ho vystřídal Antonín Zápotocký. Po jeho zvolení prezidentem se premiérem stal Viliam Široký. Právě ten patřil k dlouholetým komunistickým předsedům vlád; v čela kabinetu stál nepřetržitě od roku 1953 do roku 1963, a to v době nejtužší totality, kdy byla země pevně sevřená sovětským blokem. Po něm převzal vládu Jozef Lenárt, který zůstal premiérem až do dramatického roku 1968.


 
Období pražského jara a snahy o „socialismus s lidskou tváří“ symbolizoval Oldřich Černík, který se stal premiérem v dubnu 1968. Jeho vláda se pokoušela o reformy a větší svobodu, ale po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy musela couvnout. Černík se sice udržel ve funkci do roku 1970, ale postupně byl odstaven a nahrazen představitelem normalizace. Tím se stal Lubomír Štrougal, který zůstal v premiérském křesle neuvěřitelných osmnáct let, až do roku 1988. Úředník navenek loajální Moskvě byl uvnitř režimu vnímaný jako pragmatik, který alespoň částečně modernizoval hospodářství. Přesto jeho éra symbolizuje stagnaci a konzervaci poměrů.
 
V posledních měsících komunistického režimu se premiérem stal Ladislav Adamec. Když v listopadu 1989 vedl jednání s opozicí, nedobrovolně se stal „premiérem přechodu“. Na úplném sklonku režimu byl krátce pověřen řízením vlády Marián Čalfa, který pak už jako předseda nové vlády národní dohody stál u zrodu polistopadové demokracie.
 

Transformace a demokracie (1989–současnost)

V listopadu 1989 přinesla Sametová revoluce nejen svobodu, ale i zásadní proměnu fungování státu. Předseda vlády Marián Čalfa byl ještě jako člen komunistické strany pověřen sestavením vlády, ale záhy přešel na stranu demokratických sil a řídil kabinet, který dovedl zemi k prvním svobodným volbám.
 
V devadesátých letech určoval směr především Václav Klaus, jehož vlády (1992–1997) byly spojené s transformací ekonomiky, privatizací a vznikem samostatné České republiky v roce 1993. Po něm převzali štafetu premiéři z řad sociální demokracie – Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross či Jiří Paroubek – kteří se snažili vyvažovat reformy s posilováním sociálního státu.
 
Významnou roli sehráli také premiéři pravicových vlád – Mirek Topolánek či Petr Nečas – kteří pokračovali v integračním úsilí České republiky do evropských struktur a řešili hospodářské dopady světové krize. V posledním desetiletí stáli v čele vlád Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš a od roku 2021 Petr Fiala. Každý z nich vnesl do funkce odlišný styl vedení a důraz, od konsolidačních kroků přes marketingově řízenou politiku až po návrat k tradičnímu parlamentnímu pojetí vládnutí.
 
Vedle silných stranických lídrů se podobně jako Jan Černý za první republiky i v novodobých dějinách objevili i takzvaní úředničtí premiéři – Josef Tošovský (1998), Jan Fischer (2009–2010) a Jiří Rusnok (2013–2014). Tito nestraníci byli pověřeni řízením země v obdobích politické krize a jejich hlavním úkolem bylo dovést stát k předčasným volbám či překlenout patové situace.
 
A co říci na závěr? Premiéři se mění, jejich éra jednou skončí a přijdou další. Kabinetní křeslo ale zůstává stejné – a pokaždé, když do něj někdo usedne, nese na bedrech nejen vlastní program, ale i dějiny, které se v tu chvíli píší. Stačí se ohlédnout a vidíme, že premiér není jen politik v obleku, ale také svědek i aktér velkých zlomů. A možná právě proto stojí za to sledovat, kdo bude tím dalším, kdo si sedne ke stolu ve Strakově akademii.