Od nejstarší
Kosmovy kroniky české, psané v latině na počátku 12. století, přes vlastenecky laděnou
Dalimilovu kroniku až po barvité, ale leckdy smyšlené vyprávění
Václava Hájka z Libočan byly kroniky nejen
knihami plnými historie, ale také nástroji moci, politiky a národní identity. Ať už hledáte
fakta, legendy nebo kuriozity, mezi jejich stránkami se najde všechno. A hlavně:
po jejich stopách se dá i dnes krásně cestovat.
Co je to kronika?
Slovo
„kronika“ má svůj původ v řeckém výrazu
chronos, tedy čas.
Kronika je literární žánr, který se ve středověku rozvinul z prostších
letopisů. Zatímco letopisy zachycovaly děj pouze jako strohý sled událostí, kroniky byly košatější: doplňovaly fakta o
vyprávění, charakteristiku postav, legendy a úvahy autora. V českých zemích se kroniky řadí mezi vůbec první literární díla, která se nám dochovala. A protože naši předkové rádi spojovali dějiny s pověstmi, najdeme v nich jak
historické události, tak i
bájné příběhy o
praotci Čechovi, kněžně Libuši nebo
Přemyslu Oráčovi.
Kosmova kronika česká – příběh o Češích od Babylonské věžě
Na úplném počátku stojí
Kosmova kronika česká, latinsky
Chronica Boemorum. Jejím autorem byl
Kosmas, děkan svatovítské kapituly, který
kroniku sepsal pravděpodobně mezi lety 1119 a 1125. Kosmas začíná svůj příběh velmi velkolepě: u
stavby babylonské věže, odkud se podle něj odvíjí i vznik českého národa. Češi přicházejí do neosídlené země, a tím je jejich právo na ni věčné a nezpochybnitelné. Kosmas líčí, jak si lidé vyžádali pevného vládce, a právě odtud odvozuje přemyslovské právo na vládu nad Čechami. Do textu se dostávají i pověsti, například o
kněžně Libuši a Přemyslovi, zakladatelích
dynastie Přemyslovců. Poslední kniha končí smrtí
knížete Vladislava I. v roce 1125.
Originál Kosmovy kroniky se do dnešních dnů nedochoval. Nejstarším známým opisem je takzvaný
Budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. století. Patří mezi
deset nejvzácnějších rukopisů, které se na našem území uchovávají, a právě kvůli své mimořádné hodnotě a citlivosti se prakticky nikdy nevystavuje.
Přestože Kosmas některé skutečnosti zjednodušuje a jeho dílo je historicky nepřesné, stala se
Kosmova kronika základním kamenem českého dějepisectví. Dnes můžete stopy jejího autora hledat třeba na
Vyšehradě, místě spjatém s
Libušiným proroctvím, nebo v
bazilice sv. Jiří na
Pražském hradě, kde Kosmas působil.
Dalimilova kronika – první česky psané verše
O dvě století později vzniká další skvost –
Dalimilova kronika. Tentokrát už ne latinsky, ale
česky, a navíc
ve verších. Dílo z počátku 14. století je považováno za
první česky psanou veršovanou kroniku, jeho autor ale zůstal dodnes neznámý. Kniha bývala označována jako
Kronika Boleslavská, jméno
Dalimilova se objevilo až mnohem později, někdy v 17. století.
Dalimilova kronika je psaná srozumitelným a lidovým jazykem, a je plná přísloví a přirovnání. Autor volil bezrozměrný verš blížící se hovorové řeči, což tehdejším čtenářům usnadňovalo porozumění. Díky tomu byla nesmírně populární, protože jí rozuměl nejen učený klerik, ale i prostý čtenář či posluchač. Silně vlastenecký tón způsobil, že se k ní lidé obraceli v dobách útlaku a nesvobody. Její záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků.
Protože její popularita ve středověku byla obrovská,
Dalimilova kronika se dochovala hned v několika opisech a překladech. Nejznámější památkou je takzvaný
pařížský fragment, vzácná
iluminovaná část kroniky, která byla objevena v 19. století v
pařížské knihovně. Po složitých jednáních se podařilo tento unikát získat zpět do českých sbírek, a dnes patří mezi klenoty
Národní knihovny.
Pokud vás láká autentická atmosféra doby, zkuste navštívit třeba
Klementinum, kde jsou vzácné rukopisy uchovávány, nebo
Mělník a jeho okolí, kde kronika zmiňuje události spojené s
knížetem Boleslavem.
Hájkova kronika česká – bestseller 16. století
Nejčtenější kronikou novověku se stala
Hájkova kronika česká, vydaná v roce 1541. Jejím autorem byl
Václav Hájek z Libočan, člověk obratný, společensky schopný, ale občas velmi nespolehlivý. Jeho vyprávění sahající od
bájných Bójů až po nástup
Habsburků na český trůn bylo nesmírně čtivé, plné barvitých popisů a příběhů. Hájek se nebál udávat
přesná data i hodiny bitev a dalších událostí, které si ale často zcela vymyslel. Historici mu sice vytýkají
nespolehlivost, ale zároveň se díky Hájkovi dochovaly informace z pramenů, které by se jinak ztratily. Navíc máte pocit, že kronikář musel být očitým svědkem všeho, co popisoval, od života
svatého Václava až po
královské korunovace.
Hájkova kronika byla během národního obrození
čtenářským hitem a její popularita přetrvala staletí. Díky čtivosti a barvitému stylu vycházela znovu a znovu, takže ji najdeme v knihovnách po celé Evropě. Zajímavostí je, že právě z Hájkových smyšlených „faktů“ čerpali ještě dlouho nejen vlastenci v době obrození, ale i někteří spisovatelé. Některé jeho historky zlidověly natolik, že se dostaly do povědomí jako „pravé“ dějiny.
Pokud chcete poznat autorův kraj, vydejte se do některého z jeho mnoha působišť, třeba na
Karlštejn. Putovat můžete i po jeho
pražských stopách: v době, kdy česká renesance prožívala svůj zlatý věk, byl Hájek oblíbeným kazatelem v
kostele svatého Tomáše na
Malé Straně.
Trojánská kronika – když název klame tělem
Zvláštní kapitolou je takzvaná
Kronika trojánská. Ačkoliv se tváří jako kronika, jde o středověký historický román. A co víc, byla dlouhá léta považována za
první tištěnou českou knihu. Nese dokonce
datum 1468, což by znamenalo, že by český knihtisk předběhl většinu Evropy. Jenže když se na ni odborníci podívali podrobněji, ukázalo se, že papír, na kterém je vytištěna, je o dobrých dvacet let mladší.
Zázrak se tedy nekonal.
Datum 1468 se zřejmě vztahuje k původnímu rukopisu, ze kterého tiskař vycházel, nikoliv k samotnému tisku. Dnes už víme, že
první skutečná tiskárna u nás vznikla v
Plzni roku 1476 a první český tisk nebyl v češtině, ale v
latině – šlo o
církevní zákoník arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Vzápětí následovaly další dva liturgické texty a až poté se dočkala i
čeština, například v podobě tištěného
Nového zákona.
Trojánská kronika tak přišla o prvenství i o výlučné místo v dějinách české literatury. Přesto zůstává pozoruhodným svědectvím o době, kdy se rukopisná tradice pomalu střetávala s novou érou knihtisku.
Kroniky jako brány k dějinám a uchování příběhů celých národů
Kroniky nejsou jen texty uzavřené v archivech. Jsou to
brány do světa našich předků,
klíče k pochopení historie i
inspirace pro spisovatele, historiky i filmaře. V každé době v nich lidé hledali něco jiného – fakta, národní hrdost, anebo prostě poutavé čtení.
Ať už sáhnete po
Kosmasovi a
nejstarší české kronice,
Dalimilovu vlasteneckém nadšení nebo
Hájkových barvitých a těžko uvěřitelných historkách, vždy vás čeká
cesta do minulosti, kde se
realita mísí s legendami. A kdo ví – třeba právě při
listování starou kronikou nebo při
výletu na místa s nimi spojená najdete příběh, který vás chytí za srdce.
Víte, že
Světový den vyprávění příběhů (World Storytelling Day) se celosvětově slaví každoročně kolem 20. března, často na první jarní den (20. či 21. 3.), s cílem sdílet příběhy, podporovat umění vypravěčů a propojovat kultury? V České republice se v tento čas koná řada akcí v knihovnách,